RECENZE: Krvavá pohádka o mexickém ráji. Nové Očistě leží v žaludku celá Amerika

Dystopická akční série Očista vychází z opravdu jednoduchého nápadu. Na dvanáct hodin se veškerý zločin včetně těch nejbrutálnějších vražd stává zcela legálním. Po prvním dílu s originální myšlenkou vhodnou k producentskému „podojení“ přišla další čtyři filmová pokračování, jež nápad nějakým směrem rozvíjela.

Jako poslední do brutálního ringu vstoupil mexický režisér Everardo Valerio Gout, kterého proslavil seriál Banshee, a natočil do akce obalenou obžalobu Ameriky a moderní společnosti. Jeho Očista získala přídomek Navždy díky ústřední myšlence – co kdyby vyvražďování po dvanácti hodinách neskončilo? 

Adela (Ana de la Reguera) a její manžel Juan (Tenoch Huerta) jsou nelegální migranti zaměstnaní kdesi na statku u bílých zbohatlíků, kterým vévodí lehce rasistický syn majitele Dylan (Josh Lucas). Když přijde varování před blížící se Očistou, nepřekvapení Mexičani a na násilí latentně nadržení bohatí běloši si zalezou do svých rasově segregovaných krytů a dvanáct hodin hrůzy přečkají.

Tady by film, který se prvních půl hodiny tváří jako poněkud ploché (ale rozhodně koukatelné) sociální drama, mohl skončit. Překvapení nastane ve chvíli, kdy lidé opustí bezpečí svých krytů. Seznají, že partě maniaků se v řádění nechce přestat. Jedinou šancí pro Adelu, Juana a Dylana, který v průběhu téměř dvouhodinového filmu přehodnotí svůj rasismus, je dostat se k mexickým hranicím a uniknout z válečné zóny. 

Máme rádi střelný prach

Následuje hodně, ale opravdu hodně střílení. Zásobníky a kulky lítají všemi směry. Všichni téměř jako kouzlem umí obsluhovat i pokročilé armádní zbraně a krájí si cestu k hraničnímu přechodu. Ústřední padouch snímku se poprvé objeví v posledních dvaceti minutách filmu. Zase se střílí, tentokrát migranti proti Američanům. Pár vycpávkových scén, záběr na mexickou vlajku ve větru a konec. 

Film se snaží sdělit hned několik věcí najednou, ale žádnou nedělá pořádně a do hloubky. Spojené státy jsou špatné, protože všechno řeší násilím. Zbraně jsou špatné, protože jsou dostupné jednoduše jako dětská lízátka. Sociální sítě jsou špatné, neb na nich se šíří výzva k pokračování Očisty i po stanovené časové lhůtě. Američané jsou bohatí, Mexičané chudí. Největší pacifista a odpůrce každoroční násilné akce pak symbolicky nejlépe hází výbušninami, když jde do tuhého. 

Poslední Očistě navíc škodí i do očí bijící filmařské chyby. V jednu chvíli klečí Dylan před šílenci s ústy plnými krve, v další scéně už je ale odzbrojuje běloskvoucím hollywoodským úsměvem. Policejní antony zase disponují magickými okny, kdy je přední sklo bez jediného škrábance od střelby, ale sklo oddělující řidiče od zadržených připomíná archivní ementál. 

Očista Navždy je nakonec mělkým sociálním komentářem naroubovaným na trestuhodně tuctovou akční podívanou. Film se nesnaží být ničím víc, než jen pokračováním divácky oblíbené a kritiky často zatracované série. Ostatně proč by jinak někdo přišel s příběhem o lidech, kteří uprchnou sice ze (alespoň podle filmu) skvělého Mexika do nenávistné bílé Ameriky, kde jsou nuceni pravidelně jednou za rok bojovat o holý život?