Čtvrtek 9. července 2020svátek má Drahoslava 12 °C oblačno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Kundera aneb Bylo nebylo. Lačnění po senzacích rámuje spisovatele jako mnohonásobného devianta

Nová kniha Jana Nováka s názvem Kundera: Český život a doba, která v Česku... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nová kniha Jana Nováka s názvem Kundera: Český život a doba, která v Česku... | foto: ČTK

PRAHA Ta kniha ještě nevyšla, a už je kolem ní pořádný humbuk. Jan Novák (1953), proslavený „bichlí“ o Mašínech či monografií Miloše Formana, napsal o Milanu Kunderovi víc než devět set stránek, a to je zatím v půlce jeho života. A právě o něj hlavně jde, kniha se jmenuje Kundera: Český život a doba.

První desítky, možná stovky stránek je čtenář nadšený: kniha má drajv, Novák šikovně míchá do své vysoké žurnalistiky prvky reportáže i poezie, tedy dynamiku a obraznost. Občas utrousí vtípek, občas se teatrálně podiví a rozhodí hypotézy, vyhrotí komentář.

Výsledkem je biografie s jasně beletristickými prvky. Čte se to skvěle, včetně pasáží kurzivou, portrétů vybraných osobností, které Novák sází podél textu jako milníky; třeba výkres života a díla básníka Jana Zahradníčka patří k nejsilnějším místům knihy.

Jenže jakmile se čtenář nasytí formy a začne víc sledovat obsahovou linku, jeho nadšení postupně opadá. 

Zbaven občanství. Milan Kundera v roce 1979, čtyři roky po své emigraci do...
Milan Kundera

Novák jede v knize chronologicky, od Kunderových rodičů přes Kunderův autorský vývoj od lyrika k epikovi – se zastávkami v publicistice, dramatu, scenáristice – přes jeho učitelskou kariéru na FAMU, přes první a druhý vstup do strany (a první a druhý vyhazov ze strany) až k odchodu z republiky v pětasedmdesátém. Novák pátrá, kde může, zpovídá pamětníky, loví v archivech, pitvá Kunderovo dílo; ostatně hned úvodem přiznává, že se v něm při psaní bouřila „detektivní krev“.

Jistě, na Kunderově elitním solitérství je a vždycky byla navenek řada divností. Skartuje maximum ze své minulosti a k tomu zbytku dává závazné „návody k upotřebení“. Místo sebereflexe urputné sebegumování. Nejpozději od poloviny 80. let se skrývá za svými knihami a nikoho si nechce pustit k tělu. Mlčí, mlží, manipuluje, mystifikuje. Je velmi zdatný promotér vlastní práce; víc než dva a půl tisíce překladů do nejrůznějších jazyků je toho dokladem. Ve svých knihách pak vládne intelektem, emoce u něj trochu kulhají. Atd. atp.

Světlo, nebo stín

Tady zaujal Novák výchozí pozici pro svou práci: v podezření. V kontinuálním podezření, že s Kunderovým životem je něco jinak, v nepořádku, nebo úplně špatně. Že Kundera je morální relativista, který si život inscenuje tak, aby o něm mohl pěkně psát. Vodí svět kolem sebe za nos a nad výsledným spektáklem chce mít totální kontrolu. A jak to, že Kundera ve své esejistice může pitvat životy druhých, brát z jejich deníků a korespondence, když svoje vlastní deníky a korespondenci naházel do skartovačky, aby se stal neviditelným? Kundera podle Nováka jako by nežil, jako by pracoval na ideální verzi svého života, prováděl kontinuální autolegendarizaci, stavěl pečlivě sebemýtus. Nehledě na třísky, které létají bolestivě všude kolem.

Jenže to je problém: Novák je zaujatý životopisec, má a priori jasno. A to zaujetí je negativní. Špatný by byl samozřejmě i opak, bezbřehá adorace, ale životopisec by si měl držet subjekt svého bádání na distanci, nevkládat si do něj vlastní vzteky, očekávání, nesrovnalosti. Přitom Nováka lze do jisté míry chápat: v devětašedesátém s rodiči z Československa utekl, komunismus ho dusil, snahám o obrodu a lidskou tvář nevěřil, navíc bylo po invazi, normalizační hnus už začínal čvachtat pod nohama. Je tedy jasné, že na fandu a (spolu)strůjce režimu, který ho vyhnal z domoviny, má pifku. Ostatně bratři Mašínové jsou v jeho podání jasnými hrdiny.

Novák si prostě bere z dějin buď světlo, anebo stín. Když vydal v roce 2016 komiks o Zátopkovi, výtvarně realizovaný Jaromírem 99, čtenář nestačil žasnout: Zátopek hrdina? Bojovník proti komunismu? Zátopek byl všechno jenom ne hrdina: spolupracovník, odvolávač, podpisovač, prostě oportunista, slaboch. O tom není v albu ani slovo. A Kundera je teď za jasného grázla. Bílá došla, zbyla černá.

Novák se jako životopisec pohybuje na tenkém ledě. Vychází z výpovědí Kunderových přátel a známých, spolužáků, spolupracovníků, dále z Kunderovy rané tvorby a z jeho tvorby pozdní a konečně též z Archivu bezpečnostních složek, potažmo z archivu ministerstva vnitra minulého režimu. Archivy jsou samozřejmě relevantní, ale pokud jde o rozhovory s pamětníky, je tu riziko: paměť je selektivní, idealizující, takže po padesáti šedesáti letech se na ni dá spoléhat tak z poloviny. Pro hledání otisků Kunderova života v jeho díle si pak Novák pomáhá opakovaně „Proustovým postřehem“, že „spisovatelské já se vyjevuje jenom v knihách“. Takže báseň rovná se pravda, obraz je identický s předobrazem, mezi nonfikcí života a fikcí literatury není rozdíl? Uf.

S tím souvisí Novák interpret. Většinou převypráví vybraný Kunderův text, ironicky, někdy jízlivě, až trochu zlomyslně ten text okomentuje a závěrem rozevře vějíř s otázkami – jako že i jiná čtení jsou možná. Ta vivisekce je postupem knihy trochu úmorná. Zvlášť když nablízku nejsou ani žádné komparace s dobovými texty, žádné korespondence s minulostí nebo zahraničím.

Psychické motory

Navíc Novák nemá o Kunderově psaní moc vysoké mínění. Odmítá jeho publicistiku („Ve své debatě s Havlem na téma český úděl neměl Kundera pravdu v ničem.“), poezii („látka, kterou tu Milan Kundera spíchl, je vetchá: žádnou kládu patrně v životě nikam neodtáhl a v erotice je dosud pouze teoretikem“), divadelní hry („psychické motory spouští nasucho, bez oleje svých literárních kouzel, a podobně jako u filmových scénářů to drhne, dře a skřípe“), povídky i první román („tvůrčí sensibilita za textem je podivná a pro mě odpuzující“). Odmítá vlastně celek jeho díla – jako seberecyklující, myšlenkově i výrazově chudé.

Co u Nováka z Kundery obstojí? Možná předmluva k výboru z Gellnera. Možná román Život je jinde, rozlučka s jalovým lyrismem mládí a oslava prózy dospělosti, podle Nováka „zrcadlová síň, v níž se všude odráží Milan Kundera“. A pak možná Kundera jako vysokoškolský pedagog.

Přičemž jak Kunderova raná, surrealistická poezie, tak jeho prvotina z roku 1953 stojí za čtení. Člověk zahrada širá – tedy tři pětiny sbírky, ty zbývající dvě jsou povinné, a samozřejmě hloupé režimní tanečky, aby kniha mohla vůbec vyjít – předvádí Kunderu jako vcelku zdatného lyrika intimního i krajinného, který ve srovnání s prvotinami třeba Kohouta nebo Šiktance obstojí víc než hravě. Anebo Kunderova publicistika: od půle padesátých let krok zpět, ale dva kroky dopředu – třeba pokud jde o důraz na vývojovou kontinuitu literatury, o připomínání, že tu ještě nedávno byla jakási avantgarda. Jistě, byli větší hrdinové, třeba Trefulka, Seifert nebo Nezval, a pak desítky těch, kdo museli žít nuceně ve stínu kriminálu a mlčet, ale Kundera se choval jako typický člověk své doby. Jako naivní, trochu zamindrákované děcko, které chce uznání, a to za jakoukoli cenu, a když je získá, začne se rozhlížet kolem sebe a případně si i všímat druhých.

Kdo se na něj koukal…

V knize je víc povrchu, popisů než sešupů k podstatě, psychologie. Novák zřejmě tušil, že jeho vlastní přístup by byl asi moc surový, takže si zjednal pomocníka, Iva Pondělíčka, sexuologa, psychologa a popularizátora psychoanalýzy u nás, který mu s tím psychickým rámcem Kunderovy osobnosti pomáhal. Lezou z toho dost divné věci, jednou komické, jindy docela hrůzné: Kundera srab a lhář, v lepším případě recesistický mystifikátor, Kundera těžký sexuální frustrant, zatížený dispozicemi, respektive indispozicemi rodičů, latentní homosexuál, exhibicionista a narcis, zoufalý, neplodný děvkař, osoba zvláštně těkající mezi sadismem a masochismem, která bere ženu jako objekt, na němž může provádět mstu a ponížení za svou slabost, váhavost, morální bídu. Hm.

A tady vyplouvá další Novákova tvář: lačnění po senzaci. Novák s gustem vytahuje na světlo, kdy a kde a s kým si Kundera zasouložil, koho přemluvil, aby se na něj při tom koukal dírou ve dveřích, případně kolik vytahal ze státu tisícovek v různých soutěžích, za různé posty, práce a spolupráce, co si za to mohl tehdy koupit, kolik měl na knížce, kam mohl vyjet a čím...

Ta kniha vypadá monumentálně, je za ní nepochybně obří kus práce. V zúženém prostoru šel Novák po všech stopách, které zbyly, ale možná by míň stránek bylo víc: zhustit, proškrtat, ubrat na rámující negativní emoci, na permanentním vytýkání. Anebo zkusit rovnou beletrii, třeba třísetstránkový román. Jan Novák by ho jistě zvládl na výbornou. A mimochodem: pokud se dá Novák do pokračování a dotáhne Kunderův životopis do současnosti, bude mít práci jednodušší i těžší. Jednodušší proto, že bude blíž současnosti, těžší proto, že bude v terénu Kundery – globálně úspěšného romanopisce. Pokud mohl v první půli jeho života objevovat, v druhé to půjde hůř – i proto, že většina pramenů bude ve francouzštině.

JAN NOVÁK: KUNDERA. ČESKÝ ŽIVOT A DOBA

Argo/Paseka, Praha 2020, 896 stran

Největší slabiny ojetých dodávek. Přinášíme přehled nejporuchovějších vozů

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Dodávky byly stvořeny pro práci. Najedou mnohem více kilometrů než osobní auta, a to v náročných podmínkách. Ne všechna...

Schizofrenní žena, nechtěná emigrace. Zachránila ho Nemocnice na kraji města

Herci Ladislav Chudík a Miloš Kopecký v televizním seriálu Nemocnice na kraji... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Kde je hranice skutečné lásky? Kdy končí vztah a začíná tyranie? Ladislav Chudík na tyto otázky dlouhé roky marně...

VELKÝ TEST ZOO: přehled cen, zvířat i atrakcí. Přijeďte, pomůžete!

Tygr ussurijský v Zoologické zahradě Olomouc | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Mají otevřeno 365 dní v roce, ať praží slunce, nebo se žení čerti. Na několik týdnů je zavřel až koronavirus. Chcete...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!