Měl jsem při premiérové návštěvě divadla štěstí na Fausta, hraného s úspěchem již patnáct let, kdy jsem mohl obdivovat Dvořáka i jako výtvarníka loutek. Téměř surreálným půvabem se vyznačují postavy, vyrobené kupříkladu z příborů, vývrtek, sedadla od bicyklu či mlýnku na kávu.
Obdobné výtvarné řešení mají i marionety v Jenovéfě, také scénografické řešení dějišť příběhu z různých „zbytkových“ materiálů je zdánlivě prosté, ale invenční. Nad jednajícími loutkami stojí jejich vodiči i hlasoví interpreti Martin Bartůšek, Petr Borovský a Tomáš Jereš, jejich přiznaná a publiku nezakrývaná umělecká participace vyvolává obdiv k jejich pohybové i hlasové flexibilitě. Pod pódiem sedí se spoustou hudebních nástrojů a pomůcek Petr Vydarený. Atmosféru milostného hororu dokresluje za pomoci kytary, citery, niněry, trianglu, kokosových skořápek a dalších „udělátek“.
O co v příběhu jde? Šlechtic Syktrid odjíždí „do vřavy válečné“, nechává svou manželku v péči rytíře Gola, který s ní ovšem má nečestné úmysly. Když mu Jenovéfa není po vůli, nastrojí s pomocí své tety čarodějnice léčku, takže Syktrid kdesi na válečných cestách uzří v zrcadle svou manželku v milostné pozici s kuchařem Dragem, jde ovšem o nastrojené kouzlo, nikoliv reálný výjev. V Dvořákově výtvarném pojetí sedí Jenovéfa na kuchyňské pánvi, jinak části Dragovy tělesné konstituce, a natřásá se na ní. Jenovéfa má být za svou údajnou nevěru na Syktridův příkaz zavražděna, ale jak známe obdobné situace z mnoha jiných příběhů evropské kulturní tradice, je jí vykonavateli popravy „kdesi v lesích lotrinských“ dána volnost, jenom musí slíbit svým zachráncům, že se nevrátí na hrad. Po dalších peripetiích se po letech nakonec Syktrid se svou věrnou manželkou Jenovéfou setkává, ta však po strádání bez kontaktu s lidmi onemocněla, umírá, manželovi ovšem přenechává k výchově jejich společného syna Bolestína. Tento překvapivý fabulační moment prosvětlí plačtivé finále. A na zrádného padoucha Gola čeká krutá poprava.
V inscenaci s hutným dějem není hluchých míst, dramaturgicky ji lze hodnotit jako bezchybnou. Nekonejší diváka zklidňujícím happy endem, text nabídne i drastické momenty (vypichování očí, příprava na Golovo usmrcení čtyřmi páry volů). Herci interpretují text s jemně ironickou distancí, ta ovšem zachovává míru, takže inscenace nikde nesklouzne k „černé“ řachandě. Míra divadelní stylizace napomáhá k přesvědčivé výpovědi o věčných, začasté temných lidských vášních účinněji než mnohá hlubokomyslněji koncipovaná dramata. Jde o mimořádný zážitek. Je určený „dětem od devíti do devadesáti devíti let“, jak upřesňuje programový leták.
