Sobota 22. února 2020svátek má Petr 10 °C oblačno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Magor Jirous je komplet! Dejte šanci Oáze, poví víc než dost

Básník Ivan Jirous | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Básník Ivan Jirous | foto: Ondřej Němec, Lidové noviny

PRAHA  V pražském nakladatelství Torst vydali závěrečný svazek Magorova díla. Jmenuje se Magorova oáza a má přes jedenáct set stránek.

Torst se Ivanu Martinu Jirousovi (1944–2011), klíčové postavě kulturního odboje v Československu 70. a 80. let, věnuje soustavně od roku 1997. Tehdy tu vyšel Magorův zápisník, probírka Jirousovou kulturní esejistikou od konce 60. do půle 90. let. Následovaly Magorovy dopisy (2005), které představily Jirouse jako rafinovaného pašeráka milostného citu přes vězeňské mříže jeho tehdejší ženě a dvěma malým dcerám; dalších víc než tisíc stránek korespondence mezi Magorem a Julianou Jirousovou pak přidal svazek Ahoj můj miláčku (2015). Před pěti lety se taky ustálila finální verze Magorovy summy, šestnáct set stránek jeho sebrané poezie. A jako bonus přidal před třemi roky Marek Švehla portrétní špalek Magor a jeho doba. Co je k mání v Oáze?

Pamětní busta Magora - Ivana Martina Jirouse, která byla umístěna na dům, kde byla Magorova oblíbená hospoda
Václav Havel a Ivan Martin Jirous na setkání k 30 letům Charty v roce 2007

Docelit pohled

Editorka Adéla Petruželková měla dost nevděčnou práci. Sebrat zbytky po hostině. Při vší úctě, samozřejmě: jak k ní, tak k Magorovi. Už samotný název knihy trochu mate. „Na Oáze s Magorem“ byl název pravidelné Jirousovy rubriky v Divadelních novinách. Provozoval ji v letech 2009 až 2011. Celkem zvládl šestašedesát pokračování. Oáza je jméno ušmudlané smíchovské nádražky, kde Jirousovy příspěvky, žánrově spojující prvky vzpomínky, aktuality, básně i esejistiky, vznikaly nejčastěji. Jenže rubrika má v knize nějakých sto stránek, zbývající tisícovka patří jiným textům. Jednak těm, co zůstaly bokem při práci na Magorově zápisníku, jednak těm, které vznikly po jeho vydání, v letech 1997 až 2011. Cílem svazku je „docelit pohled na Jirousovu publicistiku a především bibliograficky podložit a zpřístupnit všechny Jirousovy texty roztroušené v průběhu více než čtyřiceti let“.

Konkrétně? Knihu, řazenou chronologicky, otvírá Magorův text, v němž zkoumá „odkaz sovětské revoluční avantgardy“. Finále 60. let patřilo u Jirouse hlavně výtvarnému umění, jeho moderním proudům; všechno, o čem se dlouho nesmělo mluvit, bylo najednou k mání: abstrakce, minimalismus, koncept, experiment, surrealismus atd. Ještě v sedmdesátém roce Jirous glosuje týdenní postelovou akci Johna Lennona a Yoko Ono Give Peace a Chance. A pak už svazek paběrkuje, spíš mlčí; není divu, skoro polovinu normalizační dvacetiletky seděl Jirous za své aktivity v kriminále. Nový dech chytil hned v listopadu devětaosmdesátého, kdy mluví o „laskavé, veselé a elegantní revoluci“. O pár měsíců později, v květnu devadesátého, pak pucuje „zbabělce a práskače“ Egona Bondyho, druhdy svého guru, který ho přivedl k básnění; spílá mu do „papírového intelektuála“, který by v lochu měl „životnost pouze dvě hodiny“.

Mimo zákon

Nic nového pod sluncem: přesně takový Jirous byl. Spájel ve svém životě a díle vysoké s nízkým, rabiátství s pokorou. Nasazoval si na veřejnosti s gustem masku navztekaného, agresivního hulváta, který dokáže pozurážet a poplivat kdekoho, včetně svých přátel, ovšem jen proto, aby ochránil svou jemnou, hypersenzitivní duši básníka. Jirousova porevoluční poezie je toho jasným důkazem. Jeho verše se vracejí k jádru romantismu, a to překvapivě jak verze máchovské, individualistické, tak verze erbenovské, pracující s kolektivním mýtem. Navíc měl Jirous k ruce boha; nejpozději od Magorových labutích písní, které ho proslavily, v sobě otevřel široký proud zbožné pokory, možná rovnou bázně před nějakým vyšším soudem. Ty básně vlastně fungují jako zpověď, jako prosba o milost za všechna ta expresivní, zkratová gesta.

Ale zpátky na Oázu. Vedle publicistiky jsou v knize k mání taky petice, apely, dopisy a žádosti, třeba „aby byla Komunistická strana ČSR postavena mimo zákon“. Nestalo se, bohužel, přestože to byla žádost jedna báseň. A pak rozhovory. Ty mají z celku asi největší trvanlivost; rozhodně větší než různé Jirousovy „aposteriorní marginálie“ typu pohřební řeč, vybrané vzpomínání na to, co bylo, příležitostné reflexe hudby, výtvarna nebo literatury, případně halekání na ty, kdo si zadali po devětaosmdesátém s politikou. Rozhovory, které Jirous vedl, sledují hlavně jeho blízké, kumpány od stolu, jako Eugena Brikciuse, Rudolfa Němce, Karla Nepraše nebo Milana Knížáka. Rozhovory, kdy byl Magor zpovídaným, zabírají v knize stovky stránek; mnohé se opakuje, něco je ale jedinečné. Třeba dialog o Jirousově alkoholismu („morduje mi to duši“), bizarní interview o „božském“ Gottovi – anebo rozhovor, který s Jirousem vedla ve svých šestnácti letech nevidomá básnířka Pavla Šuranská. Z pozdních interview, kterých je kolem padesátky, sice nadále šlehají nervní blesky, ale je tu patrná taky únava, skepse: „V jistém slova smyslu jsme prohráli všichni.“

Víc než dost

Magorova oáza je kniha-doplněk. Nic moc nového o legendě nepoví. Ale zpřesňuje, rozvíjí v detailu. A pak to hlavní: Ukazuje jasně, jak bylo u Ivana Martina Jirouse všechno provázané, v souvislostech. Po horizontále i vertikále. Jak jsou motivy z jeho publicistiky a esejistiky zhodnocovány v jeho poezii, jak si šifrovaná korespondence rozumí s Jirousovou bezprostřední, mírně patetickou notou, s níž vyprovázel řadu svých blízkých. Jak už na přelomu 60. a 70. let byly patrné kořeny, z nichž vyrostl mohutný strom Jirousova zralého díla.

Magor byl prostě svůj. Nebál se. Za věci neručil nikdy ničím menším než vlastním životem. Byl tvrdohlavý, svéhlavý, občas bezhlavý. Hledal možné i v době nemožnosti. Roky za mřížemi z něj jeho jedinečnost nevymlátily, nezlomily ho. Zdrsněl navenek, uvnitř ale zůstal citlivým lyrikem. Člověkem odpovědným možná málo k sobě, ale rozhodně maximálně ke slovu, k druhým, ke světu.

Pokud jedenáct set stránek Magorovy oázy poví čtenáři jenom tohle, je to víc než dost.

IVAN MARTIN JIROUS: MAGOROVA OÁZA

IVAN MARTIN JIROUS: MAGOROVA OÁZA

Editorka Adéla Petruželková Praha. Torst 2019, 1152 s.

Premium

Která auta jsou skutečně bezpečná? Crash testy versus realita

Folksam je na trhu od roku 1908 a patří k největším švédským pojišťovnám. Od... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Setkáváme se s názory, že auta jsou navrhována tak, aby dosáhla dobrých výsledků v nárazových testech. Díky Folksamu...

Premium

Trend u rozvodů: čím dál více dětí končí ve střídavé péči

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Neustálé pendlování mezi dvěma domácnostmi dětem škodí, varují odborníci. Ve střídavé péči je v Česku stále více dětí....

Premium

Když je střílečka povinná. Hraju hry a platí mě za to, říká člen týmu Brute

Filip Dolenský, profesionální hráč počítačových her | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Má k dispozici fitness trenéra, mentálního kouče, psychologa a ve škole individuální studijní plán. Tedy servis...

VYZKOUŠENO: Domácí test odhalí, zda máte chřipku
VYZKOUŠENO: Domácí test odhalí, zda máte chřipku

Se sychravým zimním počasím se začínají ordinace plnit lidmi s nachlazením. Stačí zvýšená teplota, rýma nebo kašel a často běžíme k lékaři. Přitom si tímto jednáním můžeme více uškodit než pomoci.