RECENZE: Marie a Alžběta na pitevním stole. Dobře promyšlený koncept ubíjí zpracování

Jejich prostřednictvím vytváří kus (hraný v jednoduché angličtině), který plně sleduje současné divadelní trendy: předloha slouží jako inspirační zdroj, používá nejrůznější nejen divadelní vyjadřovací prostředky a překračuje obvyklé hranice divadla...

Inscenace má imerzivní a site-specific ráz. Je uváděna v prázdných prostorách bývalé menzy Švehlovy koleje, které jsou i sídlem hlavní scény Depresivních dětí, sálu Venuše ve Švehlovce, a v prvé části diváky rozdělí do dvou skupin, které sledují odlišný děj.

Vybydlené nehostinné místo přitom dobře vystihuje základní životní situaci obou hrdinek, anglické královny Alžběty a její rivalky, skotské královny Marie Stuartovny: Alžbětinu osamělost, s níž žije v rozlehlých „palácových“ prostorách, i existenční stísněnost její zajatkyně Marie – v úvodu se pohybuje v malých postranních místnostech sálu, jakýchsi kobkách.

Královna, které nebylo dopřáno žít vlastní život

Čermák v prvé části exponuje stav figur. Alžbětu, kterou měl autor recenze možnost pozorovat, zachycuje v běžných životních situacích. Diváci, jimž režisér přisuzuje roli královniných sloužících, poddaných či dvořanů, ji sledují, jak se probouzí z tíživého snu, jak se obléká („sloužící“ ji pochopitelně pomáhají), jak udílí audienci (přijímá žádosti „poddaných“) nebo jak v okruhu svých „blízkých“ dvořanů při čaji o pátém s nimi hovoří o svých i jejich sexuálních zkušenostech.

Alžběta je představena vlastně v souladu s Schillerovým dramatem jako bytost, které není dopřáno žít vlastní život. Je nucena sloužit úřadu, plnit panovnickou roli, sledovat příslušné politické zájmy. Čermák, jak je jeho zvykem, vkládá do výkladu postavy sexuální podtext: Alžběta je bytostí s potlačovanou, neukojenou sexualitou. Jistý dekadentní ráz pak produkci dodává fakt, že obě role hrají muži – Sebastian Rein Alžbětu a Jakub Čermák Marii.

Druhá část inscenace, při níž se již obě divácké skupiny spojí, zpodobňuje klíčovou scénu Schillerova dramatu – setkání obou královen. Předvádí se v podobě filmu: režisér umisťuje střetnutí do volné krajiny, figury v honosných kostýmech snímá v prostém, malebném plenéru.

Třetí část, která na druhou navazuje, přináší setkání královen naživo. Alžběta si užívá svého nadřazeného postavení, Marii všelijak sexuálně ponižuje – nakonec ale vítězí hlubší pouto než politické a obě spolu končí v posteli.

Čermák se jako obvykle nebojí vtáhnout diváky do dění, narušit jejich komfortní zónu a přímým atakem je i šokovat, což ne všem ale může být po chuti. Daří se mu především navodit přiléhavou atmosféru (svícením, hudbou, pojetím prostoru). Jeho Marie Stuartovna nicméně stojí někde na pomezí divadla a výtvarné instalace. Postrádá větší dramatičnost, živější rozehrání příběhu postav. Věci spíš jen vyjevuje. Jeho inscenace je dobře promyšleným, ale poněkud chladně působícím konceptem.