14. prosince 2018 16:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Mark Knopfler počítá i na novém albu každý tón i slovo

Mark Knopfler | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Mark Knopfler | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Britský kytarista a zpěvák Mark Knopfler byl vždycky ztělesněním plavby proti proudu, byť tak jeho hudba na první poslech nezní. Platilo to zamlada a platí to i nyní, kdy vydal deváté sólové studiové album, Down the Road Wherever.

Už když v roce 1977 založil se svým mladším bratrem Davidem a dalšími dvěma spoluhráči kapelu Dire Straits, byl to dokonale „antisystémový“ krok. Británií otřásala punková revoluce a Dire Straits přišli s melodickými písničkami, ve kterých bylo obsaženo blues, country, folkrock, kořeny tedy většinou americké, s trochou příměsi v tradici anglické lidové hudby. Přesto byli velmi úspěšní.

Za krok proti zvyklostem by se dalo považovat i rozpuštění Dire Straits v roce 1995. Byť jejich poslední album „On Every Street“ bylo objektivně ze všech šesti vydaných nejslabší, komerčního úspěchu se dočkalo okamžitě, stejně tak i poslední turné kapely. Ale Knopflera to táhlo na sólovou dráhu, přestože musel tušit, že se bude muset chvíli hledat – a také se hledal.

Dopracoval se nicméně jasně čitelného a vlastně i originálního výrazu, který je dán ani ne tak jiskřivým a neomylným skladatelským talentem, ale spíš barvou a dikcí hlasu a zejména kytarovým rukopisem. Ten je totiž pro Knopflera alfou a omegou, právě onou ochrannou značkou, která povyšuje všechno, na co sáhne, i kdyby to v ostatních složkách bylo sebeprůměrnější.

Na krásném sedmadvacátém místě žebříčku stovky největších kytaristů všech dob, který vydal americký magazín Rolling Stone, se neocitl pro nic za nic. Ostatně, když je řeč o Knopflerově cestě proti proudu, platí to i pro jeho hraní: na rozdíl od drtivé většiny svých kolegů (nejen z tohoto žebříčku) hraje výhradně bez trsátka a většinou nepoužívá žádná výrazná zkreslení ani další efekty pro rozšíření barevného spektra nástroje.

Vystačí si s tím, co má v prstech. A samozřejmě v hlavě i na srdci. Jeho typické tónové „kudrlinky“ lze rozpoznat v prvních taktech. Jsou přitom hrány uvážlivě, tak jako by měl slavný přídomek Slowhand patřit právě jemu a ne kolegovi Claptonovi.

S nadhledem

To všechno platí i pro zdravě konzervativní album Down the Road Wherever. Pocit Knopflerova antitrendařství podporují i další věci. Třeba to, že album má čtrnáct písniček a trvá přes sedmdesát minut, což je v době návratu „elpíčkových“ stopáží kolem tři čtvrtě hodiny skutečně nebývalé.

Dlužno dodat, že by si bylo lze představit totéž album o nějakou tu minutu kratší, ať už vyhozením slabších písní, nebo ještě spíše jejich plošným zkrácením, drtivá většina jich má přes šest minut. Tím, co by se teoreticky dalo editovat, ale nejsou žádná kytarová sóla, kterých na albech kytarových virtuosů bývají dlouhé pasáže a ne vždy se dají považovat za nezbytná.

To ale není Knopflerův případ, sólovou hrou opravdu šetří (občas se takzvaně „utrhne“ spíš na koncertech, ale ani tam nebývá zpravidla nudný, což si ostatně budeme moci ověřit 26. června příštího roku, kdy bude koncertovat v pražské O2 areně). Jeho sólové vstupy na albu jsou střídmé, občas jako by spíš jen „komentovaly“ zpívané sloky po vzoru bluesového systému zvolání a odpovědi.

A kupodivu, což u tradičně spíše vážného Knopflera není zvykem, ukazují jeho muzikantský nadhled, když třeba v prvním krátkém sóle písničky Just a Boy Away from Home takřka doslovně cituje melodii Come On In My Kitchen meziválečného bluesmana Roberta Johnsona a v druhém sólovém vstupu naopak vytěžuje neworleanskou „odrhovačku“ When the Saints Go Marching In.

Oproti svému standardu, kterým jsou průzračně harmonizované a přehledně vystavěné písně ve středním či pomalejším tempu, oživují album tentokrát i skladby s pasážemi evokujícími Knopflerovu jazzovou zálibu nebo s roztančeným latinským rytmem. Nejdůvěryhodnější je ale, což není překvapení, ve vemlouvavých baladách s přesně vypočítaným každým tónem i slovem. 

Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky

ZE ŽIVOTA: Manželský maraton, nebo překážkový běh?
ZE ŽIVOTA: Manželský maraton, nebo překážkový běh?

Jmenuju se Iva a v listopadu jsem nastoupila do redakce eMimina. Rozhodla jsem se vystoupit z anonymity a podělit se s vámi o svůj příběh, tentokrát na téma manželství. Můj deníček není nijak výjimečný, není ani pesimistický, ani vyloženě optimistický. Možná se v některých slovech taky najdete. :)

Najdete na Lidovky.cz