Když byl Mark Knopfler v Praze naposledy, to bylo v roce 2013, představoval na tehdejším turné svoje aktuální dvojalbum Privateering. To se z rámce jeho diskografie výrazně vymykalo svým bluesovým akcentem. Tehdy v květnu v O2 Areně z něj odehrál šest písniček, tedy více než třetinu setlistu, a koncert dostal docela silný bluesový náboj. Tentokrát z dotyčného dvojalba odehrál jedinou píseň Corned Beef City a jinak svoji bravurní slideovou bluesovou hráčskou techniku (a také kytaru značky Danelectro, jeden z původně nejlevnějších instrumentů svého druhu, jehož použitím právě Knopfler nebo třeba Jimmy Page dokazují, že kvalita nástroje není jen v ceně) nechal spát.
  |
Stávající turné probíhá za účelem propagace posledního alba Down the Road Wherever, jež vyšlo vloni koncem roku. Je ovšem paradox, že jsme z něj slyšeli pouhé dvě písně, byť obě z nejvýraznějších mezi novinkami: Matchstick Man a My Bacon Roll. Víc než kdy předtím byl jinak program rozvrstven po celé Knopflerově muzikantské kariéře. Aplausu na otevřené scéně se dostalo jedné z prvních sólových hitovek Sailing To Philadelphia, ale vřelého přijetí se tradičně dočkaly hlavně písničky z éry Dire Straits.
KVÍZ: Hostující legendy i létající kytary. Jak dobře znáte britské rockery Dire Straits? |
Dlužno v této souvislosti dodat, že středeční koncert byl první pražský, kdy na překrásnou baladu Romeo And Juliet (kterou mimochodem pro popularitu celokovové resofonické kytary udělal Mark Knopfler násobně víc než celé zástupy bluesmanů, se kterými je jaksi přirozeně odnepaměti tento nástroj spojován) nenavázal druhý z bezkonkurenčních hitů Dire Straits Sultans of Swing. Proč tuto hybnou píseň Knopfler z programu vypouští, to je otázka, která se v kulárech probírala. Nad názorem, že její rychlé licky a sólo už ve svých devětašedesáti Knopfler neuhraje, zvítězil ten, že už se této své výkladní skříně Knopfler nabažil a dnes si, možná tak trochu líně, užívá spíš každého volně a přesně mířeného tónu.
Tomu ostatně odpovídá celá skladba koncertu. Bylo by zajímavé spočítat průměrné BPM (tedy beatů za minutu, což je jednotka, kterou se měří rychlost tempa hudebních skladeb) Knopflerova koncertu. Stěží bychom se přiblížili k střednímu tempu, a to zásluhou nějakých tří, čtyř rychlejších písniček. Jinak naprosto převládají skladby velmi volné až baladické. Ale to, co by asi někomu jinému posluchači těžko tolerovali a od boku by jej nazvali uspávačem hadů, je v případě Marka Knopflera vítáno a kvitováno.
Je to dáno tím, že celý jeho styl, hráčský i pěvecký, je velmi „uvážlivý“. Dodnes sice umí sypat svoje typické kaskády tónů (viz další hitovka Dire Straits Money For Nothing), ale jednoznačně preferuje hraní spíše pocitové, práci s každým tónem. A v tom je Knopfler mistr nad mistry už od začátku své kariéry - je ostatně jedním z nemnoha kytaristů, jehož tón lze neomylně poznat takříkajíc na první dobrou.
Zvuk jeho kytary se skvěle doplňuje s nesmírně versatilní kapelou, jejíž členové vesměs ovládají řadu instrumentů, akustických i elektrických. Tóny elektrické kytary se báječně snoubí i v krátkých duetech v relativně neobvyklých instrumentacích - s elektrifikovanými houslemi, s trubkou s dusítkem, s akustickým klavírem. To všechno jsou muzikantské drobnosti, které nejen potvrzují zbytečnost úvah o tom, že by setlistu slušelo více tempového vzruchu, ale ve skutečnosti celkové vyznění koncertu povyšují nejméně o jedno patro. Protože Knopfler je sice hlavní postavou pódia, to bezesporu, ale na tom, že jsme ve středu byli přítomni jednomu z nejlepších pražských velkých koncertů mnoha posledních měsíců, se podepsalo i těch dalších deset lidí na pódiu.
