Na potemnělém jevišti stojí silueta muže s napřaženou rukou, kterou jako by někomu podával. Za ním jsou židle, uspořádané do půlkruhu, před nimi pultíky na noty a na nich nástroje (basy, housle). Tak začíná nová inscenace Maryši v režii Jana Mikuláška v činohře Národního divadla. Ten muž je Lízal a čeká, až mu Vávra podá ruku, aby stvrdili dohodu o sňatku Maryši; což je jedno z klíčových rozhodnutí pro tuto inscenaci. Vychází z něho interpretace textu bratří Mrštíků jako hledání jeho současného smyslu a zároveň i tvaru této inscenace a souhrnu prostředků určujících její styl.
Inscenace Maryša (2017).
Řád, který brání nadechnutí
Zté první scény představení je zřejmé, že podstatnou roli budou hrát faktory vizuální, jak v poloze fyzických nonverbálních projevů herců, tak samozřejmě scénografického řešení výtvarné složky. Ty neslovní herecké projevy rozvíjejí princip herectví této inscenace, v němž nejde o to, zpodobit postavy s jejich psychologickým zázemím, ale předvést postoje jako názor nebo připravenost k činu spojené s určitým problémem nebo nějakou volbou a také jako důležitou součást komunikace. Pokud pak jde o ten orchestr bez muzikantů, nevím, jak dlouho bych se dostával k porozumění tohoto scénografického uchopení a jestli bych je trefil správně, kdyby v programu k inscenaci nebyl článek jejího scénografa Marka Cpina, jenž mluví o tom, že nástroje a lidé jsou uvězněni „v klaustrofobickém psychologickém prostoru, který může symbolizovat uzavřenost venkovské komunity stejně jako současný byt, ve kterém se pořád odehrávají dramata ne nepodobná těm, jaká prožívá Maryša. Naše Maryša je taky o souboji generací, o živlech a démonech v nás, o neschopnosti říct si podstatné věci, o řádu, který nám neumožní se svobodně nadechnout nebo změnit situaci, která nám nevyhovuje.“
Inscenace tu uplatňuje naplno obrazivost jako schopnost a možnost využívat vizuální zkušenosti jako výraz přímého a bezprostředního potkávání skutečnosti, interakce se světem. To do jisté míry platí i o onom herectví postojů, neboť rovněž pracuje s otevřenou reakcí na předměty, osoby, situace i na sebe sama, vypovídá nezakrytě o vztazích k určité záležitosti, vyjevuje ostře myšlení a cítění, vychází z hodnotové soustavy, kterou postavy jako jejich nositelé zastávají, týkají se snahy prosadit za každou cenu své cíle a svou vůli a nepoddajně v tomto duchu komunikovat.
V Mikuláškově režijní tvorbě je obrazivost trvale přítomna a stejně trvale v sobě nese nebezpečí vlastního svébytného smyslu a významu odbočujících od hlavního sdělení a vytvářejících svůj příběh, nebo alespoň jeho náznak. Platí to i pro inscenaci Maryši v Národním divadle, jsou v ní prostě leckteré konstrukce, které od jádra sdělení odbíhají, a dokonce je překrývají. V herectví pak důraz na takto zaujatou osobní výpověď, zvláště po citové stránce, vede ke značné expresivitě, jejíž vysoce stylizovaná umělá poloha není občas technicky zcela zvládnuta; zejména v druhé části, kde expresivita nabývá na intenzitě.
  |
Ten úvodní výstup uzavření dohody o sňatku naléhavě a přesvědčivě utváří zlověstnou osudovost, neboť je nutné prosadit ji proti „bytostnému já“ Maryši, jež se jí ve své psychické celosti, ve vědomí i v nevědomí, vzpírá. Pavla Beretová hraje Maryšu v této situaci ve spodním prádle; významově opodstatněně – ostatně celá scéna je o tom, jestli se Maryša oblékne, nebo neoblékne –, neboť její postoj je nejdokonalejším ztělesněním jedinečné, neopakovatelné a celistvé touhy po vlastním svobodném rozhodnutí, v jehož jménu se bouří a vzpírá – někdy až nepříjemně vzdorovitě, jako malé dítě. Doslova vybuchuje nekontrolovatelnými záchvaty, v nichž už nemá slov, ale celé tělo se vzpíná přetlakem, otřásá se hrůzou, odporem i nemohoucností čelit tlaku, jejž na ni vyvíjí její okolí. Zvláště Strouhalka Martiny Preissové svou vyzrálou ženskou zkušeností i pohotovou čilostí se v mnoha proměnách v tomto směru činí nadmíru zdatně. Ve vzdoru svého bytostného já občas až hysterická Maryša zakotvuje s konečnou platností tuto inscenaci jako interpretaci touhy po individuální svobodě. Díky této zlomené touze je Maryšino svolení k sňatku s Vávrou dalším a konečným zlověstným rozhodnutím, předzvěstí života k utopení.
RECENZE: Naše třída. Básnické divadlo je plné velké síly |
Tato koncepce až do tohoto okamžiku funguje bez problémů, postavy jsou svými postoji do takto prezentovaného příběhu logicky a přirozeně začleněny: trochu slabošský, trochu intelektuální, ale chtivý peněz Lízal Vladimíra Javorského, nepatrně frajerský a vedle Maryši nepříliš útočný a nepříliš rebelující Francek Matyáše Řezníčka, Lízalka Taťjany Medvecké, jež jakoby jen přizvukuje tomu dceřinu lámání. A hlavně: Vávra Davida Prachaře, jenž snad opravdu nechce Maryšu lámat násilím, a když ji v závěru této situace přemlouvání zalehne a přikryje svým tělem, věru není jasné, zda ji chrání, nebo drtí svou silou.
Už není co řešit
Text Maryši je ovšem jedno z mála našich skutečných dramat, kde se představitelka titulní role teprve po tomto činu rozhoduje, jak jednáním odstraní svou nesnesitelnou životní situaci, do níž se svolením k sňatku dostala. V této inscenaci je však už všechno rozhodnuto a nelze než předvádět konec zmařených životů. Ve scéně v hospodě z tohoto důvodu triumfuje až křečovitá obrazivost: po zemi se plazí hlavní mužští hrdinové jako zoufalé trosky symbolizující zničené lidství. V závěru představení potom sjede svrchu v pozadí jeviště malý uzavřený prostor, kde umírá Vávra v Maryšině klíně. Vizuálně a výtvarně tento výjev nápadně připomíná pietu – jako by smrt smířila ty dva nešťastníky, neboť Vávra je stejně zoufalý a ztracený jako Maryša.
Jsem hluboce přesvědčen, že to, co dalo Maryše její přední postavení mezi našimi divadelními hrami, je tato dramatická situace, v níž se její ústřední postava svobodně rozhodne pro své jedinečné tragické řešení. O tom se tato inscenace v Národním divadle nehraje. Dokonce to, že otrávení Vávry je jakoby jen připomenuto přinesením varné konvice doprostřed jeviště na podlahu, mně přijde tak trochu jako groteskní odmítnutí této zastaralé dramatičnosti. Ale na druhé straně nemohu nepřiznat, že tvar této inscenace a prostředky zvolené k jeho realizaci text bratří Mrštíků nejen zcela nepominuly, ale dodaly mu i některé parametry schopné přitáhnout dnešního diváka. Myslím, že tato Maryša bude mít své vášnivé odpůrce, ale i své diváky.
