Memoáry Čas mého života Jerome Klapka Jerome vydal v roce 1926, tedy rok před smrtí, kdy se už potýkal se zdravotními problémy. Vše nasvědčuje tomu, že chtěl, aby alespoň jeho poslední řádky zlomily ono prokletí „autora Tří mužů ve člunu“. Zmíněná marketingová vábnička vyjímající se snad na každé obálce knihy, která vyšla po jeho čtenářsky veleúspěšném příběhu tří kamarádů plavících se po řece Temži, mu totiž dost hýbala žlučí.
Škatulka lehkovážného humoristy, od nějž nelze čekat hodnotnou literaturu, mu nedělala žádnou radost. Memoáry dokazují, že nebyl jen vypravěčem vtipných historek, ale i vnímavým komentátorem doby a hloubavým pozorovatelem lidské povahy.
Zdravá neúcta k chronologii
Více než o klasický životopis jde o jakousi mozaiku zážitků, setkání, anekdot, ale také úvah a reflexí mnoha jevů – od společenského a kulturního prostředí přelomu 19. a 20. století přes historické události až po náboženství.
Moje další kniha bude i o Česku, říká oceňovaná australská spisovatelka |
Kniha „vykazuje zdravou neúctu k chronologii“ a zároveň „náznak snahy o komplexnost“, jak v úvodu poznamenává současný britský spisovatel Joseph Connolly. Ovšem tak úplně komplexní není, a zřejmě zcela záměrně. Jerome Klapka Jerome byl podle svých životopisců poměrně introvertní člověk, který si střežil své soukromí a jak vidno, ani vlastní biografie ho nedonutila udělat výjimku. Nedokázal nebo nechtěl být bezvýhradně otevřený. O tom, že si svou ženu Georginu vzal už s pětiletou dcerou z prvního manželství, se v knize nedočteme. Jerome popisuje, jak kouřil první cigarety a přicházel na chuť alkoholu, ale o svých prvních erotických zážitcích mlčí s odůvodněním, že to přeci „nemůže být nikomu k užitku“. Nabádá dokonce ostatní autory, aby „nepsali tolik o sexu“ a aby „k tomuto hlubokému mystériu naší přirozenosti přistupovali s větší úctou“.
Zmiňuje se o smrti svého malého bratra Miltona, otce a později i matky (o rodiče přišel ještě jako mladý), ale soukromý život týkající se milostných vztahů, manželství či otcovství téměř opomíjí.
Jerome Klapka Jerome - Čas mého života.
Hodiny prozrazují hodináře
Autor cituje z matčina deníku, vypráví o chudém dětství prožitém ve viktoriánském Londýně, o mnoha svých profesích (byl dělníkem na železnici, pomocným učitelem, sekretářem, novinářským elévem i ochotnickým hercem) a značný prostor věnuje svým literárním aktivitám. Odhaluje své vydavatelské i spisovatelské začátky, v nichž se cítil být „tím nejotloukávanějším anglickým spisovatelem“. Píše o neúprosných kritikách označujících jeho texty za škvár i o zákulisí vzniku jeho slavných Tří mužů ve člunu. Občas se nevyhne jisté stylizaci, ale té se neubrání většina autorů tvořících „autoportrét“.
Nezapomíná ani na své četné cestovatelské postřehy („Paříž je velice přeceňované město a polovina Louvru by se měla vyklidit a poslat do bazaru.“) či historky prožité se svými literárními současníky A. C. Doylem, Markem Twainem, G. B. Shawem a dalšími. Výmluvné charakteristiky jeho přátel i nepřátel prozrazují Jeromeův spisovatelský dar trefně popsat lidské charaktery, zachovat při tom tvář hráče pokeru a často při tom pobavit sebe i druhé. Jeho typický suchý humor se nenásilně prosadil iv tomto případě.
Od ryze privátních zážitků často odbíhá k obecnějším úvahám. Otevřeně kritizuje tehdejší rigidní vzdělávací systém, popisuje změnu společenské atmosféry na přelomu století, dostává se k ženské otázce, emancipaci, rasismu tehdejší Ameriky i zrůdnosti války, kterou zažil velmi zblízka, když v 55 letech odjel dobrovolně na frontu jako řidič sanitky. Beze snahy jevit se lepším přiznává, že chtěl vidět skutečnou válku, protože „je v lidské povaze, že vyskočíte z postele a uběhnete kilometr, jen abyste se podívali, jak někomu hoří dům“. Ovšem hrůzy, jichž byl svědkem, ho z této zvědavosti zcela vyléčily.
Celou knihu pak zakončuje nečekaně duchovní kapitolou Pohled do budoucna. Navzdory názvu, který by mohl evokovat spíše zamyšlení nad vlastními plány nebo vizi budoucího světa, přichází úvaha nad křesťanstvím a osobním vztahem k víře, na svou dobu možná až kacířská. Odmítá církevní dogmata o podobě Boha, dovoluje si pochybovat a dochází k téměř kantovskému závěru, že: „Bůh existovat musí. Hodiny prozrazují hodináře. Dokazovalo to hvězdné nebe nade mnou. Někdy – někde, nám bude Pravda vyjevena. Do té doby, co jiného člověk potřebuje v sobě mít než mravní zákon? Ten je jediným skutečným náboženstvím.“
Paměti spisovatele, který je v českém prostředí znám především jako „autor jednoho románu“, i přestože napsal téměř padesát knih a divadelních her, vydalo k 90. výročí jeho úmrtí nakladatelství Vyšehrad.
Jerome Klapka Jerome: Čas mého života Překlad: Milan Žáček Vydal Vyšehrad, 2017, 256 stran |
