RECENZE: Mezi námi sousedy. Krajina ve stínu čeká v kinech na ty pravé diváky

 Krutým nespravedlnostem v českém pohraničí na konci druhé světové války se věnoval před deseti lety Juraj Herz ve snímku Habermannův mlýn; Krajina ve stínu s ním sdílí soustrast s oběťmi a obžalobu samozvaných mstitelů, její předivo je však jemnější a výsledný dojem hlubší. Film Bohdana Slámy natočený podle scénáře Ivana Arsenjeva vybízí ke srovnání se Všemi dobrými rodáky Vojtěcha Jasného: jak díky groteskním zábleskům v truchlivé kronice rozpadu vesnické pospolitosti, tak i proto, že směřuje ke stejné otázce: „Co jsme si vlastně my sami upekli, co jsme mohli a co jsme nemohli?“

Krajina ve stínu líčí propletené osudy obyvatel malé jihočeské vesnice, kteří dostali od velkých dějin neúměrně naloženo. To samozřejmě není omluva pro vinu či selhání jednotlivců, spíše varování před sebejistotou těch, kdo se nedostali do podobné situace jako obyvatelé filmového Schwarzwaldu nebo skutečného Schwarzbachu – Tušti, kde filmový příběh čerpal inspiraci.

Následky směšných činů

Malá vesnice leží na hranicích Čech a Rakouska a její obyvatelé se nejen mohou, ale nakonec i musí rozhodnout, kdo chtějí být. Marie Veberová se do vsi přivdala z českého vnitrozemí a hrdě se hlásí k češství, její milující manžel se spolu se svou sestrou zase nechá zapsat jako Němec. Po anšlusu v roce 1938 se ves ocitne coby kamenem dohodil od německých hranic. 

Část obyvatel nespokojená s tím, jak málo štědrá k nim byla Československá republika, se nechá omámit vidinou lepšího života pod německou správou a sepíše petici požadující připojení jejich obce k Říši. Delegace se s ní vydá k německým vojákům a výsledek jejich mise je ze všeho nejvíc komický. Další důsledky této akce jsou ovšem fatální, stejně jako pokračování následného vesměs směšného němčení místních členů nacistické partaje.

O tom, že nejde jen o nevinný kabaret, se vesničané přesvědčí ještě za německé vlády, ať už ve chvíli, kdy přijdou o své židovské sousedy a přátele, když chamtivost, nesnášenlivost či hloupost některých z nich překročí hranice neškodnosti nebo když jejich děti umírají v Hitlerově armádě. Spirála hořkosti proměněné v palčivou nenávist nakonec nabude obludných rozměrů, když se po válce do vsi vrátí z koncentráku místní levicový intelektuál Pachl, rozhodnutý naplnit oficiální výzvy k vypořádání s kolaboranty a zrádci.

 Za asistence revolučních gard vedených důstojníkem československé armády a s ochotným angažmá místní spodiny situace nakonec dospěje k absurdnímu soudu, týrání a neospravedlnitelné vraždě lidí, kteří nebyli o nic více vinni než jejich vrazi. Ani to ale ještě není konec příběhu, hořkým pokračováním je osud těch, kdo byli „jen“ vyhnáni do okolních lesů a když se náhodou směli vrátit, čekal je za pár let další odsun z domova, pro změnu do vnitrozemí.

V hlavní úloze jsou tu všichni

Krajina ve stínu čerpá svou sílu z přesvědčivě rozehraného představení lidských povah, které po svém reagují na situaci, v níž se ocitly. Snímek má sice výraznou ústřední průvodkyni dějem v podobě Marie Veberové (civilně a s neokázalou důstojností ji hraje Magdaléna Borová), v hlavní úloze jsou tu však všichni sousedé. Někteří z nich se profilují zřetelněji, jako německý starosta Polda s venkoncem dobrým srdcem, ohebným hřbetem a příliš schránčlivou povahou v dojemném podání Cyrila Drozdy. 

S mrazivou přesvědčivostí ztvárnil Csongor Kassai svého mstitele Pachla, v podstatě jemného intelektuála, přemoženého osobní touhou po odplatě, a tam, kde tato motivace přestává stačit, pomáhajícího si umíněně ideologií. Ženským postavám dominuje hostinská Petry Špalkové, emotivní a rovněž v podstatě dobrosrdečná osoba, která si možná nevidí na špičku nosu, ale její vina nesahá ani o píď dál. Co říct o lidské duši má ale třeba i tragikomická figurka svěřená Zuzaně Kronerové.

Některé postavy z početného vějíře mohou poněkud splývat, což je pravděpodobně i součást tvůrčího záměru – nejzřetelněji je zdvojena úloha poníženého mladého muže s pošramoceným charakterem, který se mstí za skutečné i pomyslné křivdy, když dostane moc a samopal: neustále peskovaného starostova pohůnka hraje Jiří Černý a zkaženého syna jednoho ze sousedů Miloslav Pecháček. 

Zejména v případě ukoptěného starostova otloukánka se však až příliš přitlačilo na pilu a důraz na zřetelné vysvětlení téhle postavy je kontraproduktivní. U dalších poněkud zaměnitelných postav může být (rozhodně při prvním zhlédnutí) potíž vybavit si jejich předchozí historii ve chvíli, kdy je na ně posléze upřena pozornost.

Výraznou předností Krajiny ve stínu je její výtvarné pojetí. Černobílé kompozice dodávají předestřenému obrazu důraz a ostrost kontur, sevřenost celku podporuje i soustředění značné části děje na malou plochu návsi a hospody. Což je zároveň jeden z paradoxů tohoto filmu: začíná totiž scénou církevního obřadu – křtu, pak ale církev a Bůh z příběhu úplně vymizí a další mše se koná až mezi vyhnanci v lesích. Boží absence může být i symbolická, ovšem v praktické rovině budí vynechání tohoto pilíře vesnické komunity z vyprávění pocit ne úplně prospěšné nedořečenosti, chybějícího významného dílu ve skládačce.

Krajina ve stínu nicméně nechce být vyčerpávající sociologickou studií ani realistickou zprávou o někdejších událostech, spíše stylizovaným mementem, které by dnešní diváky varovalo před pádem do podobného soukolí, jaké udělalo z docela milých sousedů vrahy a zavražděné. Odvádí v tom směru dobrou práci – teď ještě, aby přišli do kina ti praví.