RECENZE: Mezi rozbitým porcelánem. Inscenace Kryptogram má svůj smysl

Jitka Sloupová ji přeložila s citem pro autorův styl slovního ping-pongu, který spočívá v roztrhaných, nedoslovených a opakovaných replikách. Mamet se tu vrací k traumatizujícímu zážitku z dětství, k době, kdy se jeho rodina rozpadla a jeho matka odešla od otce i s dětmi. Jde o svého druhu psychologickou retrospekci, která pro autora mohla mít i terapeutický účinek, a v tom je možná i zakopaný pes, protože není tak úplně jasné, o čem hra pojednává. Lze ji ale brát jako ponornou sondu do zmatků dospívajícího chlapce, kterému dospělí zatajují skutečnost.

Kryptogram se tedy odehrává na konci padesátých let, a jak už svým názvem napovídá, zabývá se dešifrováním něčeho složitého, skrytého, zakódovaného. V tomto případě jde o přiznání si životních proher, pojmenování ztrát. Kryptogram je pro Mameta velmi atypický, postrádá jeho nám známou provokativnost a sžíravost, je to komorní drama odehrávající se celou dobu v jednom místě, v bytě, kde se malý chlapec neskutečně těší na výlet s otcem a matka jej stále posílá spát, aby nebyl pro plánované dobrodružství unavený. Ale otec se nikdy neobjeví, a jak se postupně ukáže, rodinu opustil, s čímž se matka snaží marně vyrovnat.

Text je pro tři hráče – chlapce (Václav Marhold), jeho matku (Marie Švestková) a otcova přítele gaye (Marek Pospíchal), který rodinu navštěvuje. Matka a přítel spolu mluví neurčitě, oba zatajují pravý stav věcí, realitu vlastně kódují a chlapcovy otázky nezodpovídají, stále se snaží jeho pozornost a zoufalou nejistotu rozbít příkazy ke zbytečným činnostem.

Svou roli tu hrají i různé předměty, vojenský nůž, rozbitá konvička, potrhaná deka. To, že postavu chlapce hraje dospělý herec, v inscenaci působí přinejmenším zvláštním nebo iritujícím dojmem, ale není to až tak úplně na závadu, celá situace je vykolejená a podivná. V tomto pojetí totiž není jasné, zda není mentálně postižený či zda u něj nepropuká duševní choroba, neboť jeho neklid se stupňuje, dokonce slyší hlasy. Panicky se schovává pod stůl, balí se do deky, která je zřejmě pro matku připomínkou šťastnějších časů. Není jasné, zda se dokáže vyrovnat se světem, v němž se neustále předstírá. Matka Marie Švestkové je nervní, až nepříjemně agresivní a úsečná. Je to ale obranná pozice zraněné bytosti.

Mladá režisérka Sylvia Vollmannová se snažila upozadit určitou roztěkanost hry a sevřít ji jednoduchou stylově čistou výtvarnou symbolikou, je to jednak barevnost a pak motivy, které vycházejí z textu. Rozbitá konvička na čaj se stává jakýmsi úvodním emblémem a posléze se na plátno promítají hlady roztříštěného porcelánu, mezi nimiž se potácejí malinké figurky. V momentě, kdy rodina opouští byt a také vzniká dojem, že se chlapec konečně dozví něco o otci, nechá spadnout hadrové stěny a stupňuje atmosféru napětí i strachu. Inscenace má svůj smysl v seznámení se s neznámým Mametovým textem, doplňuje pohled na tohoto intelektuála a sžíravého analytika současné společnosti.