28. října 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Miloš Jakeš v novém dokumentu uvádí svoji vlastní komediální show

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 14Diskuse
Lidé. o kterých se mluví - Pětadevadesátiletý Milouš Jakeš. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lidé. o kterých se mluví - Pětadevadesátiletý Milouš Jakeš. | foto: Jiří Benák MAFRA

Na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě měl světovou premiéru snímek Milda –portrét někdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ a nechtěného baviče Miloše Jakeše jako starého muže.

Dokument Milda se stejně jako zahajovací film jihlavského festivalu Mečiar vydává za kdysi mocným mužem, ukazuje však úplně jiný typ politika. Zatímco Mečiar je intrikánský predátor lačnící po moci, Miloš Jakeš je prostý muž, který během let vystoupal po stranickém žebříčku někam, kde nikdy být neměl. Vedle oprávněného odsudku tak budí i soucit.

Režisér snímku Pavel Křemen se na diskusi po středeční premiéře nedokázal shodnout s dramaturgem Janem Gogolou ml., zda je jejich film čistě osobním portrétem jediného člověka (tvrdil režisér), nebo širší výpovědí o „funkcionářském“ uvažování, které bylo typické pro Jakešovu epochu, ale může se objevovat i v současnosti třeba v přemýšlení technokratů ve vedení korporací (jak celkem přesvědčivě dovozoval dramaturg).

Tak či onak je hodinu a půl trvající dohadování s někdejším vrcholným politikem pozoruhodný zážitek. Mimo jiné ukazuje neochvějnost Jakešova přesvědčení, z něhož není ani po letech ochoten ustoupit, třeba i tváří v tvář někdejším disidentům. Vlastně jediné, co v dokumentu připustí, je, že se po lidech utíkajících přes hranici nemělo střílet. Komunistické zločiny prohlašuje za nepodstatné jednotlivosti a ospravedlňuje je studenou válkou, na téma sovětské okupace se nechce bavit.

Miloiš Jakeš na letošních oslavích 1. máje
Miloš Jakeš (na snímku z konce října 2014).

Dokument Pavla Křemena ovšem zdaleka není jen věcnou debatou o minulosti, v tom je jeho přednost, ale i jistý kámen úrazu. Miloš Jakeš se jak známo proslavil „darem“ pronášet nechtěně komické výroky, které usvědčovaly jeho samého i celou komunistickou stranu z určité zásadní omezenosti, odtrženosti od života, neschopnosti běžné komunikace. Slavný Jakešův projev z Červeného Hrádku se stal ještě na sklonku komunistické éry vděčným zdrojem zábavy – a nešlo jen o dílčí řečnická zaškobrtnutí, ale skutečně o kompaktní obraz někoho, kdo je „mimo“. Spolu se svou rodnou stranou opuštěný jako pověstný kůl v plotě, ale přece si ještě osobující právo vést společnost.

Nuže, jakákoliv reálná moc Miloše Jakeše je dávno minulostí, řečnický „dar“ mu nicméně zůstal. Sledování dokumentu Milda je tudíž setrvalým zdrojem poněkud provinilého potěšení: ten starý muž je zkrátka k smíchu, když se zaplétá do rozkladů o tom, jak spolu někdejší vrcholní straníci sice nikdy nešli na pivo nebo domů na návštěvu, ale zato spolu tančili, a to bez přítomnosti žen.

V divácích se nicméně snadno může bít pobavení nad blábolem s pocitem určité nemístnosti. Přece jen tu sledujeme devadesátníka, který sice vládne obdivuhodně křepkým krokem, dokonce se nechá filmovat i na běžkách, ale přece jen v mnoha ohledech vzbuzuje soucit. Část jeho zaznamenaných výroků nebo domácích rutin by předvedl každý druhý senior téhož věku. Už to zkrátka není ten neschopný, ale mocný klaun, kterému bylo v pořádku se vysmát.

V době natáčení byl Miloš Jakeš (* 1922) vdovec, který se pokouší s jistou dojemnou statečností čelit osamělosti stáří a potížím v rodině. Režisér Pavel Křemen v programu jihlavského festivalu charakterizuje svůj film větou „Sám jako kůl v plotě“. Jenomže teď už ona samota není jen důsledkem odtržení funkcionářského uvažování od života, ale především běžným údělem starého muže. Nehledě na to, že Jakešův pravnuk (jediný příbuzný, který v dokumentu mluví) hovoří o svém pradědečkovi velmi hezky, a to přesto, že éru jeho vládnutí ani v nejmenším neobdivuje. A není proč mu nevěřit. Vlastně je toto klíčový moment celého dokumentu: velmi intenzivně z něj vyzařuje, že muž jako Miloš Jakeš nikdy neměl být prvním mužem ve státě či vůbec politikem a svět by byl jaksi v pořádku. Nakonec by pak za ním ani nechodili filmaři a nevystavovali jej posměchu.

Mildu je možné srovnávat s dokumentem Mečiar, který o den dříve představila v Jihlavě Tereza Nvotová. Daleko více styčných bodů má však s jiným filmem, totiž s Klusákovým Světem podle Daliborka. V obou případech jde o portrét prostého a neprůrazného člověka, který našel oporu v ideologii, jež mu dodává sebevědomí, ale zároveň z něj činí „užitečného idiota“. Oba snímky mohou také vzbuzovat otázku, zda přece jen nebyl jejich antihrdina ve své prostotě tak trochu zneužit.

Principiálně lze na to říci, že nikoliv: jak u Jakeše, tak u Daliborka je důležité tento typ člověka divákům předvést. Protože právě takovíto lidé, dojemní v bezmoci, mohou být nebezpeční, jsou-li obdařeni pravomocemi.

Pokud jde konkrétně o Mildu, bylo by příjemné konstatovat, že film se svou „obětí“ nijak neeticky nemanipuluje, bohužel to však takto bez výhrad učinit nelze. Pavel Křemen se bohužel neubránil jisté poťouchlosti, která dokument zbytečně oslabuje. Příklad: když Jakeš před kamerou předvádí přenosný televizor, který dostal od Gorbačova, proč jej filmaři přiměli, aby se jej pokoušel naladit? Je zřejmé, že to z technických důvodů dnes již nelze.

Samozřejmě lze takovýto obraz neškodně vyložit tak, že doba se změnila. Ale přímočařejší interpretace bude, že Jakeš dostal od Gorbačova krám nebo že je neschopný (a znovu připomínáme, že jde o devadesátiletého muže). Anebo ještě horší moment: sleduje-li kamera Jakeše v detailu při jídle a cosi mu visí z obličeje, neměli náhodou v tu chvíli filmaři natáčení přerušit a postarat se, aby člověk před kamerou nevypadal nedůstojně? A pokud jsou krátkozrací a věci si všimli až ve střižně, tak takový záběr nepoužít?

Bez zbytečných faulů by byl dokument Pavla Křemena vynikající. I v takové podobě, jakou dostal, je ovšem velmi důležitým svědectvím. A fakt, že jeho vznik nepodpořila žádná instituce k tomu určená, je nepochopitelný.

  • 14Diskuse
Marcel Kabát

Autor

Marcel Kabátmarcel.kabat@lidovky.czČlánky