Středa 27. ledna 2021svátek má Ingrid -3 °C sněhové přeháňky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Možná že smrt neexistuje. Literární dílo Jana Švankmajera je kruté, ale poutavé memento

Nadčasová. Alenku lze číst v kterémkoli věku a vždy to bude jiná kniha, míní o... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nadčasová. Alenku lze číst v kterémkoli věku a vždy to bude jiná kniha, míní o... | foto: ČTK

PRAHA Jan Švankmajer už sice netočí filmy, ale píše. V jeho „velkém dobrodružném románu“ je prostě všecko.

Před dvěma lety, kdy skončil s filmovým Hmyzem, vydal knižně Cesty spasení. S vyloženě funerální, smuteční obálkou. Černá měla být obálka i jeho novinky, „velkého dobrodružného románu“ s názvem Jednotný proud myšlení aneb Život se rodí v ústech, nakonec je ale bílá. Je to příznačné: tahle kniha rozhodně není autorským odcházením. Švankmajer, ročník 1934, je „živý jako nikdo z nás“.

Surrealista a režisér Jan Švankmajer
Přežít svůj život režiséra Jana Švankmajera

Žádný plán

Pokud v Hmyzu účtoval globálně proslavený filmař s bratry Čapky, hlavně s regresivním Karlem, a přes ně vlastně se vším lidským, od globálních totalit přes kulturní kánon po všednodenní pinožení, pak v aktuálním románu je to vlastně stejně. Rámec zůstal, zůstaly i základní orientační body, jen se přeskupily jejich vztahy, pořadí, místa. Je to kniha-koláž, kniha-deník, kniha, ve které je všechno možné, protože nemá žádný plán. Vznikla z přítomné chvíle, z okamžitého podnětu, z reflexe denních i nočních snění, a možná sekundárně i z řečí, které proletěly kolem Švankmajerova ucha na ulici.

Nejdřív ty jmenné, potažmo motivické a tematické rezonance. Odkazy jsou už v názvu, na Ladislava Klímu a Tristana Tzaru, velkého českého filozofa a šéfa mezinárodního dadaismu. A pak to jde ráz na ráz celou knihu, textem i obrazem, protože Švankmajer přirozeně montuje ke slovu vizuální doplňky, takzvané ilustrace, a hlavně do těla knihy vsazuje i celé „obrazové romány“, série koláží, kde ideálně dotváří svou dětskou četbu, své dětské fantazie. Takže Ernst, Štyrský, Teige za výtvarno, a pak Effenberger, Freud, Marx za esejistiku a myšlení, a taky němá groteska, Buňuel, Fellini nebo Lynch za film. Ta odkazová síť je hustá a dělá knize pevnou základnu. Pevnou základnu, která slouží jako odrazový můstek radostné a svobodné hře, maximální kreativitě, maximální poezii.

Frigo & Lucie

Osoby a obsazení? Příběhová linka, dějové zákruty, gradace, happy end? V takových kategoriích Švankmajer nehraje. Tradiční románové vyprávění ho nezajímá. Ale není to ani svévole postmoderny, ani konceptuální třeštění. Je to text, který vždycky řeže do živého, vždycky se z něj valí živá krev. Autorova vlastní. A z hlubin se pak vynořuje romantický model „já proti světu“, subjektivní touha proti brutálně neměnnému masivu objektivní reality. Švankmajer ví dobře, že s tím masivem nehne, že ho nejrůznější civilizační démoni nepřestanou otravovat a svádět. Takže se brání: fetiši, kouzly, přirozenou magií. Realitu kolem zaříkává a hypnotizuje. A nejen vážně, taky s humorem; Švankmajer je zábavný, vtipný.

Emilie v Argentině, Frigo na mašině, trio Mazánek, Příval a Uhlíř, ale i Vítězslav Nezval a Milan Kundera a taky autorovo alter ego Lucie Hromová, co chodí ulicí pro mléko nahá a podstrkuje Švankmajerovi do vznikajícího díla své „taktilní scénáře“. Ostatně v textu si zahraje i sám Švankmajer, i jeho Cesty spasení, i jeho Hmyz. A pak ty deníkové fragmenty: jednou scénář, jednou verše, zápisy snů, komentáře k dějinám, ke společnosti, kultuře a vybrané literatuře, reflexe vlastní práce, anekdoty, aforismy. Třeba tenhle: „Možná že smrt neexistuje, že si ji lidi jen vymysleli, aby už nemuseli dál žít.“

Naše chyba

Ve Švankmajerově „velkém dobrodružném románu“ je prostě všecko: nahoře i dole, bdění i snění, poezie i próza, realita a fikce. Celek i detail: kritika lidského směřování napříč tisíciletými dějinami i fascinace jídlem, potažmo defekací. Všecko najemno semleto autorovým géniem. Ta kniha drží čtenáře v napětí, co bude na další stránce, co je hra a na čem doopravdy záleží. Možná že právě nejvíc na té hře. Možná že člověk má šanci na obrodu, jen pokud nepřerve komunikační linku se svým dětstvím, s čistým viděním, se stavem, kdy jedinec a svět byli v harmonii, ne ve fatálním, krvavém rozporu, v likvidační řeži takzvané dospělosti.

Autor je sice skeptik, ostatně aktuální covidové šílenství jeho temnou vizi ohledně lidské budoucnosti potvrzuje, ale tím spíš vyniká jedno: pokud se svět hroutí, mizí v nenávratnu, je tu dílo Jana Švankmajera jako kruté memento. Tohle jsme ztratili, o tohle jsme přišli. Tuhle jedinečnou možnost jsme prošvihli. Naše chyba.

výstava

JAN ŠVANKMAJER: JEDNOTNÝ PROUD MYŠLENÍ ANEB ŽIVOT SE RODÍ V ÚSTECH: VELKÝ DOBRODRUŽNÝ ROMÁN

Dybbuk, Praha 2020, 296 stran

Den se zaměstnanci pohřební služby: poslední rozloučení má dnes jiná pravidla

Tělo je nejprve pečlivě vydezinfikováno a následně uloženo do rakve. V ­té... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium MF DNES rozptyluje mýty o pohřebnictví v době koronaviru. Pohřeb do země možný je, i když se úplně nedoporučuje. O čem...

Jak vydržet v ledové vodě? Finta je jednoduchá, popisují otužilci

S otužováním začali letos Špačkovi. Oblíbili si Konventský rybník, kde si mohou... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Klepat se zimou tak, že si nedokážete zavázat ani tkaničky u bot, a přitom se tomu smát? I to dokáže koupání v ledové...

Miliardář Dědek o Pardubicích, krizi, (ne)fungování extraligy i Jágrovi

Petr Dědek, majitel HC Dynamo Pardubice. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Jeho jmění se odhaduje na čtyři miliardy korun, podle magazínu Forbes je 54. nejbohatší Čech. Na přelomu roku se Petr...