Když televize koncem dubna pustila do světa některé pasáže právě tohoto dílu, začalo se spekulovat o tom, že je šestý český premiér vážně nemocný.
Pětadvacet let od výročí Listopadu je ostatně ideální příležitostí si připomenout, kdo v Česku vládl a jak. „Jako nejzdařilejší vidím ty dokumenty cyklu, u nichž autoři svou otevřeností dovedli svého premiéra znovuobjevit navzdory jeho mediálnímu a kolektivnímu obrazu,“ hodnotí práci studentů FAMU producentka ČT Kamila Zlatušková. Cyklus začíná u Petra Pitharta a končí u Petra Nečase.
V tomto ohledu dominuje Jan Látal a jeho sonda do duše Stanislava Grosse (LN měly možnost vidět sedm z deseti dílů cyklu). Výpověď někdejšího Zemanova vyvolence je syrová, podbarvená stejně laděnou hudbou Neila Younga z filmu Dead Man. Látal si ji nevybral náhodou. Gross je Dead Man, tedy Mrtvý muž, jakkoli to může znít vzhledem k jeho vážné (a zamlčované) nemoci krutě. Látal jej však vnímá spíš jako politicky mrtvého, v dokumentu ho postaví k plakátu se známým heslem„myslím to upřímně“ a natáčí ho při tom, jak polyká nadávky kolemjdoucích.
„Všem, kteří jste mi důvěřovali a měli pocit, že jsem vás zklamal, se omlouvám. Cítím, že je zapotřebí, aby to zaznělo, aby to šlo ven,“ kaje se Gross před zraky diváků. Odpověď na otázku, co k tomu viditelně pohublého čtyřiačtyřicetiletého muže vedlo, nezazní. „Ptal jsem se ho na to, co mu je. Ale o své nemoci odmítal mluvit,“ řekl LN Látal.
Nepřístupný Klaus
Kéž by byl stejně otevřený i Václav Klaus, kterého si „vylosovala“ dokumentaristka Petra Nesvačilová. „Nechtěla jsem se ho ptát na všechny ty kauzy, nechtěla jsem si hrát na investigativní novinářku. Zajímalo mě, jaký Klaus je doopravdy, jaký je manžel, děda,“ svěřila se.
Jenže divák nemůže s otevřeností, kterou překvapil Gross, vůbec počítat. Sledujeme Nesvačilovou, která volá všem lidem okolo Václava Klause a snaží se – marně – získat svolení k natáčení.
Nakonec jí pomůže Klausův jmenovec, kterého mladá dokumentaristka navštíví namísto „skutečného“ Klause. Neznámý policista se známým jménem jí doporučí dohnat ho na každoročním výstupu na Sněžku, což se opravdu stane. A Klaus není vyloženě proti, protože všichni dobře víme, jak si umí užívat pozornost médií a jak rád přesvědčuje o své politice. Vše ale ztroskotá na lidech okolo něj, kteří filmařku ke Klausovi ani později nepustí.
„Vlastně mi ho bylo líto, a to právě proto, jaké lidi kolem sebe má. Klaus je zároveň obsažen v každém z nich, jsou jeho odrazem. Nechtěla bych žít v takové krustě,“ hodnotí téměř roční peripetie. Zlidštěný Paroubek Je to škoda, protože slyšet Klause omlouvat se za chyby by byl husarský kousek, třeba pokud jde o jeho poslední krok v roli prezidenta – loňskou amnestii. Autorka proto nechala místo Klause mluvit jiné.
Od spoluautora kuponové privatizace a někdejšího Klausova náměstka Dušana Třísky se dovídáme, že Klaus je „sběratel a kompilátor třetích nápadů“, politolog Jiří Pehe zase hodnotí jeho lyžařský styl jako ten „václavoklausovskej, prostě že se snaží“, což pomáhá divákovi nahlížet na bývalého prezidenta jinak než prostřednictvím klasických médií.
Stejně tak se pokouší „zlidštit“ Jiřího Paroubka znovu Jan Látal, když lidem rozdá jeho fotografie a přinutí je říct, která z nich představuje „premiéra-buldozera“ nejvíc. „Nemusíme s režiséry vždy souhlasit, ale právě názor nejlépe provokuje naše přemýšlení o tématu, v případě cyklu o novodobé české historii,“ konstatoval dramaturg Dušan Mulíček.
