Skutečný osud „sloního muže“ Josepha Merricka je hlavním inspiračním zdrojem původního muzikálu Davida Drábka (scénář), Tomáše Belka (texty písní) a Darka Krále (hudba) Elefantazie, který uvádějí Městská divadla pražská na scéně Divadla ABC. Život nebývale znetvořeného a přitom velice citlivého jedince inspiroval ostatně už filmaře Davida Lynche (1980) či operního komponistu Laurenta Petitgirarda (2002).
  |
Drábek, jenž inscenaci také režíruje, se fyzicky nestandardními osobami ve své jevištní tvorbě už zabýval – připomeňme v Klicperově divadle inscenované Vraždy vousatých žen (2010). A na této královéhradecké scéně, kde několik let působil jako umělecký šéf, si se zmíněnými spoluautory už vyzkoušel i muzikál (Ještěři) z roku 2009. Jeho poetiku, která tíhne k surreálně groteskním situacím i vynalézavému jazykovému humoru, jevištní novinka připomíná jen do jisté míry. Fabule sice patřičně bláznivá je, ale celku jako by se nedostávalo nadhledu a uvolněnosti charakterizující Drábkova nejlepší díla.
Vedle postiženého Merricka (Tomáš Havlínek), který žil na sklonku 19. století v Londýně, se na jevišti objevují časově plus minus souřadní Jack Rozparovač, toho Drábek „odhaluje“ v perverzním lékaři Howardu Reinholdovi (Petr Konáš), i v britské metropoli studující indický mladíček Gándhí (Kryštof Krhovják), v jehož replikách se už objevují teze o zásadách nenásilného odporu vůči utlačovatelům. Méně výstřední charakter v rozpisu figur představuje lékař-humanista Frederick Treves (Tomáš Klus), historií doložený Merrickův dobrodinec.
Sloní muž (abnormálně zbytnělá pokožka na obličeji i jinde na těle) se stává kamarádem a vlastně i členem skupiny „kabinetu kuriozit“, o nějž se do jisté míry přetahují ekonomicky z něho těžící padouch Reinhold a lidumil Treves. Výstřední figurky z této partičky vnášejí do jevištního celku nejvíc zábavy a energie, zatímco střet dobra a zla vyznívá spíš staticky.
Zvláštní prezentaci muzikálové company dost dobře nerozumím, na začátku inscenace nastupují postavy ve světlých řízách a se zahalenými obličeji efektně po stranách hlediště, aby dorazily do orchestřiště, kde po celé představení nemají v podstatě nic na práci, občas zatleskají do rytmu. Zda také zpívají, nelze v „symfonické“ zvukové stopě identifikovat. Při finále se vyhoupnou na jeviště, odhalí tváře, prozpěvují a patřičně muzikálově se vlní.
Dvě tři čísla ve druhé části večera jsou dobře nastavena (do přestávky lze celek hodnotit spíš jako temporytmicky klopýtavý), pěkný taneček vystřihnou právě sympatické „obludy“. Zdeněk Piškula jako převysoký muž (zajištěno chůdami) a „trojnoh“ v podání Filipa Březiny předvádějí prvky dynamicky laškovného tance se svými problematickými končetinami, zatímco herecký projev hlavního hrdiny v obří masce – a v tváři zarostlé Samiry (Petra Tenorová) – je limitován tím, že nemůžeme sledovat jejich mimiku.
Libý zpěv zajišťují především zdatné vokalistky Tereza Krippnerová a Tereza Marečková, ztvárňující siamská dvojčata, sestry Blažkovy (k rozbuškám fabule patří i to, že se s nimi milostně zaplete mladičký Gándhí). V dojemných písních o vlastním – Merrickově – osudu má šanci oslovit publikum i jímavá interpretace Tomáše Havlínka, hlavní pěvecké hvězdě inscenace Tomáši Klusovi svědčí spíš jeho původní písničkářská tvorba, v „britsky“ stylizovaném muzikálu se jeho charisma příliš neuplatní.
Lze se domnívat, že kromě bizarní zábavnosti bylo cílem inscenátorů také proklamovat či vybudit toleranci k jinakosti nejrůznějšího typu, humanistický podtext nové produkce Městských divadel pražských ovšem zůstává značně upozaděn „v druhém plánu“.
DAVID DRÁBEK, TOMÁŠ BELKO A DAREK KRÁL: ELEFANTAZIE |
