17. září 2017 12:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: My všichni jsme vlastně tak trochu hledající Orfeus

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Ovidiův Orfeus z cyklu Antická Štvanice 2017. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ovidiův Orfeus z cyklu Antická Štvanice 2017. | foto: Vila Štvanice

Pražská Vila Štvanice pokračuje ve své antické sérii. Po loňské Oresteii přišel na řadu Orfeus, stále hledající svůj smysl života.

Šel jsem do Vily Štvanice na druhý projekt Antické Štvanice Orfeus – vloni to byla Aischylova Oresteia – realizovaný souborem Tygr v tísni s obavami. Četl jsem totiž jakousi anonci ohlašující jej jako razantní aktualizaci mytického námětu o sestupu bájného pěvce do podsvětí pro mrtvou ženu Eurydiku. Tato obava se ještě zvětšila, když jsme krátkou, leč příjemnou procházkou podél Vltavy došli na malý vršek v západní části štvanického ostrova, kde téměř nahý muž zaklesnutý mezi větvemi stromů vykřikl, že sice nemá peníze a co na sebe, ale je šťastný, protože má svobodu.

Pravda, znělo to sice při všem patosu lehce ironicky, ale přesto jsem měl strach, že opět uvidím jednu z těch dnes častých adaptací, jejichž společensko-politická funkce spočívá ve sloganech čistě utilitární povahy sloužících primárně k tomu, aby sdělily divákům některé značně redukované, dobře známé informace o naší realitě.

Ovidiův Orfeus z cyklu Antická Štvanice 2017.

Ovidiův Orfeus z cyklu Antická Štvanice 2017.


V hlubokém souladu

Naštěstí se nic takového nestalo. Naopak, na čtvercové ploše vysypané pískem se zrodila inscenace, jež se odrazila od umění římského básníka Ovidia, který ve svých Proměnách zpracoval Orfeův příběh, v neméně básnivý scénický tvar, jehož podoba připomíná slova Vladislava Vančury o básnivosti jako prastarém znaku lidského ducha a zároveň jedné z nejzákladnějších jeho potřeb.

Páteří, svorníkem a nositelem těchto vlastností v inscenaci je komplexnost a jednolitost výrazových prostředků, které přitom vytvářejí krajně různorodý celek, v němž se prostupují principy klasického, tradičního divadla s postupy ryze současnými, které tuto tradici ve všem a vším odmítají. Tak program uvádí šest postav, které se všechny jmenují Orfeus, jsou jen nepatrně individualizované – a čtyři z nich jsou zbavené dokonce i svého biologického zařazení – a jen dvě disponují kromě pohybu i řečí. Zbývající čtyři – jde o skupinu 420People v choreografii Václava Kuneše – hrají jen v řádu pohybového divadla. Což není náhoda, neboť takto se sdělují slovy nesdělitelné významy, otevírá se prostor pro odlišný způsob vnímání, než jaký diváci používají v běžném životě, a uplatňuje se mytický a intuitivní přístup k životu. Což toto představení svou povahou vyžaduje.

Funguje tu ovšem ještě jedna zásadní a podstatná záležitost: všechny akce pohybových dvojic jsou v hlubokém souladu se smyslem celého představení, nejsou jen jakýmsi ozdobným přídavkem. Jsou totiž nikdy nekončícím zápasem, bojem, v němž nejde tolik o to, porazit toho druhého, ale spíše si uvědomit sebe sama. O tom hrají i Lucie Trmíková a David Prachař ve „svých Or feech“. Jejich postoje, gesta, mimika, celkový pohyb i řeč jsou na pomezí mezi osobitým chováním a jednáním v konkrétní situaci a trvalým hledáním vztahu ke světu. O tom to představení je: o hledání smyslu v životě, který neúprosně směřuje k smrti.

Jistě, Prachařův Orfeus je také znakem slavné a populární pěvecké celebrity, která se pyšní obdivem svých ctitelů, ale především je svou tělesností i tím, jak se předvádí, člověkem, jenž hledá smysl svého bytí. Výtvarná složka – kostýmy a masky Petry Vlachynské – hrají v tomto směru nemalou roli. Spolutvoří svou bájnou a přitom zase pozemskou podobou celkový rámec této inscenace, která se pohybuje na úrovni vnitřního symbolu, jenž je reprezentován umělostí scénického tvaru. Což lze říci io hudbě Jana Šikla.

Ovidiův Orfeus z cyklu Antická Štvanice 2017.
Ovidiův Orfeus z cyklu Antická Štvanice 2017.

Skvělý plenér

Je vskutku pozoruhodné, jak ona básnivost utváří ústrojnou a uspořádanou poetiku celého představení, jež je svým způsobem intermediální, neboť vytváří syntetický tvar, který svobodně kombinuje různé materiály a výrazové prostředky. A přitom je lze nazvat divadelním dílem, neboť je specifickým modelem světa, rozehrávajícím a vzbuzujícím komplexní vazbu intuice, imaginace, emocionality i intelektu, která je řízena uspořádávající rolí režiséra Jana Nebeského, jenž s pozoruhodnou jistotou použil všech mediálních možností divadla jako prostředků komunikace k tomu, aby stvořil aktuální obraz této doby.

Neboť zatímco na jevišti vrcholí hledání smyslu žití v kolektivním víru nadšení a zaznívají výkřiky, jak všichni budeme šťastni, i když je to jenom násilně vzbuzená extáze, v níž silně zaznívá hořké vědomí konce, kolem tohoto divadla pulzuje běžný život. Po Vltavě plují osvětlené parníčky, svítí neony reklam, jezdí auta a tramvaje a ozývá se neopakovatelný a nenapodobitelný šum živé ulice.

Volba přirozeného přírodního prostoru byla skvělá, ale stejně dokonalé ozvučení i nasvícení hrací plochy nedají divákovi uniknout onomu záměrnému scénickému hledání člověka jako věčnému souboji s konečností života. Ovšem site specific – to jest umění pracující s určitým prostorem, instalace in situ (instalace na místě ) – uskutečňuje organicky umělý tvar divadla v současnosti tohoto světa.

P. S. Viděl jsem premiéru 9 .září a příroda nám poskytla skvělé podmínky, což je další potřebná dimenze. Přál bych totéž všem divákům repríz, i když deky a pláštěnky jsou připraveny.

Ovidius: Orfeus

Režie: Jan Nebeský

Scéna: Petra Vlachynská, Jan Nebeský

Choreografie: Václav Kuneš & 420People

Vila Štvanice, Praha, premiéra 9 .září

Jan Císař, teatrolog
  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz