24. března 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Mýcení. Umělecká večeře po česku je plná jízlivé kousavosti

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Kvůli tanečnici Joaně, která si sáhne na život, se celá večeře koná. Inscenace... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kvůli tanečnici Joaně, která si sáhne na život, se celá večeře koná. Inscenace... | foto: DIVADLO NA ZÁBRADLÍ

Divadlo Na zábradlí uvedlo dramatizaci prózy Thomase Bernharda Mýcení. Návrat k rakouskému provokatérovi se vydařil, režisér Jan Mikulášek uměleckou večeři, jež je vlastním dějem prózy, šikovně vměstnal do malého prostoru, který ho inspiroval k obrazivým řešením.

Mýcení jsme viděli před dvěma lety v režii polského mága Krystiana Lupy. Jeho scénicky velkorysá inscenace, odehrávající se takřka v reálném čase prózy, tedy během pětihodinové večeře umělecké komunity, byla též skvělá, ale je to pochopitelně zcela odlišná poetika, než jakou nám nyní přeložil Jan Mikulášek. Je důkazem, že Bernhardova ďábelská jízlivost, s níž glosuje osoby a jevy, funguje v různých formách.

Stísněný snobský salon

Mýcení je z roku 1984 a vyvolalo skandál, Bernhard v próze líčí večeři, při níž se schází umělecká komunita. Ta má být tryznou za tanečnici Joanu, která spáchala sebevraždu, ale ve skutečnosti je snobským dýchánkem v režii paní domu, jehož zlatým hřebem má být příchod Herce Národního divadla. Autor vylíčil skutečné postavy vídeňského uměleckého světa, své někdejší přátele, a obdařil je nelichotivými charakteristikami. Pro dotčené ale nebylo až tak těžké se poznat, a tak následovaly žaloby a zákaz díla. Sám Bernhard (zde jako Thomas) je ve hře též přítomen a komentuje dění pro sebe, usazen stranou ve velkém ušáku.

Tvůrci nové adaptace – režisér Mikulášek a dramaturgyně Dora Viceníková – skočili takříkajíc in medias res a začínají rovnou hostitelčiným ohlášením Herce Národního divadla, na nějž se ovšem musí čekat, až dohraje představení, což hosté kvitují s nelibostí, v půl dvanácté jim dost kručí v žaludku. Předtím ovšem proběhne jakýsi prolog v podobě taneční kreace mrtvé Joany, výmluvně zběsilé a naplněné trhanými pohyby. Úprava rovněž redukuje počet osob, což umožňuje soustředit se na rozvinutí bizarních charakterů.

Marek Cpin vytvořil interiér snobského měšťanského salonu, stísněného, přeplácaného obrazy vesměs starého umění na tapetových stěnách. Stísněnost a obrazně řečeno čvachtání se v malém a zasviněném rybníčku domácích poměrů, neschopnost nadhledu a tolerance a především egomanie jsou ostatně hlavními tématy inscenace, které režie rozvíjí ve velkolepou karikaturu.

Očekávaným Hercem se nezačíná náhodou, režie ještě zesílila Bernhardovy útoky na divadlo, hlavně pak na národní svatostánek. Dramatické umění se probírá nejvíc a vyznívá tu jako deformující činnost. Drsná střelba do vlastních řad pak vrcholí v závěrečné destrukci – opileckém balábile, kdy Thomas polosvlečenému Herci zastrkává za slipy bankovky jako tanečníkovi u tyče. Mikulášek pochopitelně vídeňské reálie změnil na české, ale netlačí na pilu, jen pár poznámek, třeba autorem zásadní studie o Edgarovi a Ekdalovi je tu profesor Vostrý. Hostitel zase sháněl spisy Bělohradského, které si konečně bude moct číst, Herec vzpomíná, jak hrál Puka v Jihlavě...

Upřímná vzpomínka na Joanu. Inscenace Mýcení (2018). Režie: Jan Mikulášek.
A přijde už ten Herec Národního divadla?Inscenace Mýcení (2018). Režie: Jan Mikulášek.

Režie udržuje příšerné tlachání zúčastněných ve svižném tempu. Konverzace vesměs končí v drobných a směšných sporech, vzápětí se všichni snaží křečovitě držet dekorum. Pocit totální zamřelosti, nehybnosti účinně podporuje pro Bernharda tak typické opakování replik. Thomas zde nesedí v ušáku stranou, ale lehce zkroucený na štokrleti a vcelku aktivní. Jan Hájek jej hraje jako navenek laskavého a účastného tvora, v jehož nitru však řádí zloba a nenávist. Ze společnosti, kam se dostavil v zásadě proti své vůli, je šílený, kouše se vzteky, a dokonce se ze zoufalství zabalí do koberce. Hostitelé manželé Auersbergerovi (Magdalena Sidonová a Jakub Žáček) jsou také hezký párek. Ona se rozplývá úctou k Herci a snaživě vrká, on od počátku trousí sarkastické poznámky, které nakonec rozvine v hysterické výpady. Herec v podání Petra Jeništy po svém příchodu ovládne prostor a otravuje s veledůležitým rozkladem toho, jak hrál Ekdala v Ibsenově Divoké kachně. Následná absurdní debata je jakýmsi začátkem rozkladu. Ovšem místo realistického servírování ryby k večeři se hosté na ni mohou podívat na videu, v něž se změní jeden z obrazů. Večeře končí ožráním všech přítomných, již se svlékají, urážejí a blábolí. Ve vypjatých okamžicích scéna jako domeček popojede k divákům za zvuků cirkusového virblu. V závěru hraje prim Jana Plodková, její úvahy o tom, jak si chtěla inteligentně popovídat, jsou přímo rozkošné, stejně jako vzteklé seknutí Herce vějířem.

České uvedení Mýcení předkládá sugestivní obraz životů výlučně orientovaných na sebe. Celkovým zkomorněním, sevřenou formou a redukcí postav se podařilo i pocitově vyjádřit často tak hořkosměšnou atmosféru domácích poměrů, která se zdaleka netýká jen divadla.

Thomas Bernhard: Mýcení

Režie: Jan Mikulášek

Překlad: Marek Nekula

Divadlo Na zábradlí, prem. 16. 3. 

  • 0Diskuse


Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz