Ten název lze samozřejmě číst různými způsoby. Jako ciferné vyjádření pořadí alba v diskografii skupiny, jako vypsané jednotky, z nichž se skládá digitální svět, třeba i jako sportovní výsledek (že by pánové albem v některém ohledu zvítězili sami nad sebou?).
Sami členové přidávají ještě jednu verzi: jednička je „něco“ a nula „nic“. Zlý jazyk by mohl tohoto vysvětlení zneužít proti nim, třeba tak, že písničky, postavené na slovních hříčkách, které jsou pro Tata Bojs typické, nejsou „nic“, jen ty které jazykové hravosti utahují uzdu, jsou „něco“. Jenomže to by byl šeredný omyl.
Tata Bojs už mnohokrát v minulosti dokázali, že umějí právě své hračičkovství, textové, a konec konců často i muzikantské, dát plně do služeb sdělení, které stojí za pozornost. Na albu Jedna nula je těchto okamžiků víc než na předchozí, byť rozhodně nikoli špatné desce A/B (2015).
Výbuch
Jaksi podvědomě se traduje, že z obou textařů je tím vážnějším, snad dokonce serióznějším Milan Cais, zatímco Mardoša je expert právě na ony nejrůznější slovní legrácky. Úplně přesně to tak ale není. Cais si dokáže s češtinou také vyhrát, viz třeba písnička Zvony.
A Mardoša i prostřednictvím veršů, působících na první dojem jako pouhá „ptákovina“, umí vlastně velmi pregnantně okomentovat společenské téma, resp. téma, které je pro nejen českou hudební scénu typické v posledních letech. Řeč je o písni Spolek holek s „třeskutým“ refrénem „Spolek holek/neřeší gender/spolek holek/hrají na Fender“.
Klíčové songy alba jsou na poměry Tata Bojs vlastně dost temné. Velký třesk, Part 1 a Part 2 sice jako hlavní slovní hříčku popužívá souznějící „výbuch“ a „ví Bůh“, vypůjčené od Zdeňka Jirotky, ale to není podstatné. Úvaha o naší nicotnosti ve vesmíru vtáhne a verše „Za bránou bude líp/tam můžeš všechno, tam můžeš jít/čas slouží jenom tobě/a je tam ticho jako v hrobě“ vysloveně zmrazí.
O smrti Tata Bojs zpívali i v minulosti, tentokrát je ale jejich podání obzvláště uvěřitelné. Stejně jako zajímavý příspěvek k tématu hledání filozofického ukotvení naší existence ve Zvonech: „Odfláknutý život Čechů/potřebuje novou střechu/každý hledá, kde je víra/černá díra se otevírá“.
Bráchu proti strachu
Možná nejvíc spojuje hravou i vážnou tvář Tata Bojs písnička Vlasní brácha, působící, jako by právě tento název, na první pohled zdánlivá tisková chyba, byl prvním impulsem k napsání textu o klonování prostřednictvím DNA: „Vemte ten vlas a vyrobte mi bráchu/dvojníka do zálohy bez vad a strachů/bude to můj brácha navlas stejný/život už nikdy nebude obyčejný“.
Jako by tahle ještě donedávna ryze scifistická představa symbolizovala právě letošní rok, který u řady lidí odhalil dříve netušené vlastnosti a rysy, a to včetně více či méně oprávněného strachu o vlastní existenci.
Samozřejmě, že zdaleka ne všechny nové písně Tata Bojs řeší světodějnou či dušezpytnou problematiku. Řada z nich jsou opravdu „jen“ hříčky, které přinášejí řetězec zábavných veršů, jako je Minoritní („většina z nás se někdy ocitne v menšině“). Případně budou díky tanečnímu náboji bezpochyby dobrými koncertními čísly, třeba 220 Travoltů. Ani to však vůbec není málo.
