RECENZE: Naděžda a Zorka v kuchyni a s králíkem. Krátká návštěva potěší i diváka

Životy umělců jsou lákavou matérii pro dramatické ztvárnění, v případě výtvarníků se lze ještě odrazit k zajímavému scénickému řešení inspirovanému příslušným dílem. A to se asi v inscenaci o Naděždě Plíškové a Zorce Ságlové podařilo nejvíc – obrazivost některých řešení i místy přízračně groteskní atmosféra z díla obou umělkyň zajímavě čerpá.

Naďa vichřice kontra tichá Zorka

Naděžda Plíšková a Zorka Ságlová, které nastoupily v průběhu šedesátých let, patřily k výrazným osobnostem výtvarné scény druhé poloviny dvacátého století. Jejich spojení je sice trochu umělé, ale má svou logiku. Tvůrci je postavili vedle sebe pro kontrast jejich ustrojení a určitě je spojuje permanentní opozice vůči minulému režimu, který je také značně dusil: divoká, nespoutaná a jízlivá Naděžda (manželka Karla Nepraše) řešila své problémy alkoholem a Zorka (sestra Ivana Martina Jirouse) soustředěně tvořila a neúhybně a nenápadně šla za svým. Obě měly problém s vystavováním, celou normalizaci se pohybovaly mimo oficiální umění.

Čili jde tu o dva ženské principy přístupu k životu, o dva způsoby, jak přežít hnusnou dobu, ale i tak je dramatického materiálu víc pro Naděždu, která po sobě zanechala rozsáhlé literární dílo, v sedmdesátých letech publikovala v samizdatech. Vodítkem pro stav její mysli jsou zejména básně shrnuté do svazku Plíšková sobě, kde se zamýšlí nad svými privátními vztahy, píše o mateřství, přátelství, ale nejvíc rekapituluje svůj kalamitní vztah s manželem, který nakonec vnímala jako totální ztrátu lásky vedoucí k osamění a úvahám o smrti. Možná by tento vztah byl pro hru dramaticky nosnější, šlo o konflikt dvou jedinečných umělců, jejichž manželství bylo jako jízda na toboganu. Naděžda zřejmě těžce nesla manželovy nevěry, ale sama byla také prudká, emotivní a život s ní jistě nebyl žádný med.

Mladá režisérka Zuzana Burianová a dramaturgyně Marie Nováková ovšem zvolily za hrdinky dvě ženy, které jsou jako dvě rezonanční desky, a tento princip inscenaci určuje. Alena Štréblová (Naděžda) je jako vichřice, ale také je plná ironie a jízlivosti. Stejně tak se propadá do zmrtvění, těžké chandry. Ono znehybnění je i posléze fyzické, neboť Plíšková utrpěla těžký úraz, když spadla ze schodů a stala se doslovem vězněm svého těla i domu.

Naproti tomu Zorka v podání Marie Švestkové je tichá obrýlená bytost umanutě kladoucí své králíky na balicí papíry. Králík jako motiv ji totiž provázel po celou dobu, kdy nemohla vystavovat po skandální instalaci ve Špálově galerii, kde naskládala kupky sena, které mohli návštěvníci přeskupovat, což režim jakožto happening značně podráždilo.

Tvůrci inscenace se také snaží pojmenovat metody obou výtvarnic, demonstrovat jejich postupy, ale spíš při tom zajíždějí do nesrozumitelné popisnosti, tyto situace spoléhající se pouze na výmluvné úkony a postoje postrádají dramatické napětí a působí rozvlekle.

Dům hrůzné bezvýchodnosti

Obě ženy se střetávají v divném meziprostoru, který je ateliérem i místem k žití, ale je to také dům hrůzné bezvýchodnosti, v němž dveře nikam nevedou, je za nimi jen neprostupná cihlová stěna. Vznášejí se tu modré nadýchané šaty, pak zase vyroste černá hradba a zbortí se. Režisérka se scénografkou skutečně trefně využily různé atributy, se kterými obě výtvarnice zacházely, pro Naděždu je vše spojené s kuchyňským prostředím, v němž také umanutě motá svů „archetypální“ guláš. A pak také výšivky na dečky zaručující domácí štěstí, se kterými si ironicky pohrávala a snažila se jimi vyjádřit věčný rozpor mezi nezávislou umělkyní a vzornou hospodyňkou.

Jako třetí do této dámské společnosti vstupuje Králík (Petr Šmíd), poněkud směšný zástupce mužského rodu, poskakuje po pacičkách, jež si omočí v barvě a různě se šklebí. Je to trapič, který stále doráží a plete se do života. V závěru přikráčí s maskou Milana Knížáka a prosloví patřičně sebevzhlíživý nabubřelý projev, kriticky zhodnotí Naděždu, zatímco tichou Zorku blahosklonně pochválí. Je prostě trapný, jak jen chlap trapný může být, což je tak trochu podprahové téma téhle inscenace.