RECENZE: Nečekaná záchrana lidstva. V Ahoj vesmíre! hrají i diváci

Zábavné a výsměšné balábile se inspirovalo skutečností: v roce 1977 byla do sond Voyager 1 a 2 vyslaných do vesmíru uložena pozlacená měděná gramofonová deska. Zachytila zvuky a obrazy naší planety i různorodost jejího života. Určena byla případným mimozemským civilizacím, které by ji mohly v daleké budoucnosti nalézt při její cestě za hranicemi Sluneční soustavy.

Inscenace z ranku imerzivního divadla, která nápaditě využívá i projekce, se odehrává jako živá vědecká konference s názvem We are The Humans 2001, na níž mezinárodní, avšak povýtce angloamerické fórum řeší, co by dnes nejlépe naši civilizaci reprezentovalo. Zdánlivě seriózní vědecké rozklady se samozřejmě zvrhnou v chaos, ataky a sebeprosazování a zejména v druhé půli inscenace se ukáže mnoho nepěkného o homo sapiens i o dnešní době.

Vesmírné kontakty? Vždyť si nerozumíme sami se sebou

Jak již bylo řečeno, jde o divadlo imerzivní, a tak se diváci mohou zapojovat do dění. Je třeba říct, že herci je aktivizují mile, přirozeně a „netlačí na pilu“, jak občas u těchto typů představení bývá zvykem. Od počátku se daří držet styl veledůležitého a rádoby otevřeného setkání vědátorů, kteří si vzájemně klepou po rameni a nadšeně hýkají nad sebou i nad ostatními. Pronášejí fráze typické pro akademické prostředí a také křečovitě drží dekorum. Tato fasáda se ovšem brzo začne bortit.

Agilní moderátor Tom Goodmann (Jan Cina), který je spolu se svou manželkou Lindou (Kateřina Císařová) jakýsi spiritus agens projektu, nejdřív všechny rozjásaně představuje. Po promítnutí roztomilých medailonků zúčastněných, které obsahují přesně to, co je dnes in, nastane společné vybírání fotografií a činností typických pro lidskou civilizaci, vědci se ještě dohadují nad výběrem a diváci mohou hlasovat. Stejně tak se jim nabídne, aby na papírky napsali své vzkazy vesmíru. 

Posléze přišílená vědkyně Inke Jörgen (Barbora Bočková), hovořící neurčeným severským jazykem, natáčí typické lidské zvuky včetně líbání, přičemž se ukazuje, že ve vědecké komunitě bují tajné sexuální vztahy. Následuje nabídka, která má dokumentovat negativní jevy našeho světa od vězňů za katrem až po pád newyorských dvojčat, proti čemuž protestuje vědkyně Anna-Marie Johnson (Johana Matoušková)

Ta tvrdí, že se máme ukazovat v lepším světle, a když není vyslyšena, odhalí nepěkné detaily ze života ostatních. Nabourávání idylického obrazu se děje po celou inscenaci a účinně graduje. Otevírá tak téma předstírání, stylizace a vytváření umělého obrazu o sobě jako příkazu doby i to, jak je vlastně směšné pokoušet se o kontakty s mimozemskou civilizací, když nejsme schopni srovnat se sami se sebou.

Do živě hraných situací vstupují projekce, v první části je to hlavně vážený vědec a nositel Nobelovy ceny (Jakub Žáček), který ze svého v kupoli plasticky promítaného bytu kolegům laje a prorokuje, že jejich projekt způsobí zkázu lidstva. Neméně trefná je v druhé části projekce s matkou předvádějící robátku mravence, jejich zvětšující se hlavy, vyvalené oči a prstíčky ukazující na mravenčí hemžení, jsou dostatečně obludné a výmluvné.

Druhou část inscenace otevírá mudrování a existenciální šplechty vědců pod hvězdnou oblohou, jsou to vtipné pasáže, dobře odposlechnuté z frází všeho druhu, a to včetně rozkladů ohledně Trierovy Merlancholie, vzpomínek na babičku, případně úvah, co říct těsně před smrtí. Na obloze se pak efektně zvětšuje velká svítící Luna, která se zjevně chystá bouchnout do světa. Nic takového se nestane, konference pokračuje a postupně se dostává do šíleného víru vášní.

V sousedství se odehrává divoká, zřejmě balkánská svatba, nevěsta vtrhne do sálu a brečí, že ji provdali za peníze, čehož využívá zjevně sexuálně vyhladovělý Timothy Brown (Vaclav Vašák) a odnáší ji ze sálu s výkřikem: „Žijeme jen jednou.“ Pak se vybírá hudba, což vede k dalšímu konfliktu, Ralhp Fischer (Vojtěch Vondráček) žádá zařadit Steva Reicha, ale marně, zato se v sále objevuje Michael Jackson a snaží se též prosadit.

 Konference se mění ve vyřizování osobních účtů, což odstartuje zjevení erotického poměru mezi Tomem a Annou-Marií, obě dámy konkurentky se na sebe vrhnou, a poté se do sebe pustí všichni a mydlí se barevnými umělohmotnými tyčemi, které posloužily ke složení kvintakordu. Dojde ještě na společnou sebevraždu – recyklaci, jadernou hrozbu, ale to vše se už odehrává v lehce fantasmagorickém duchu, ale kupodivu tento žánrový zlom nevadí. V závěru se dostaví mimozemšťané, kteří hodlají naši civilizaci po právu vyhladit, ale přijde nečekaná záchrana.

Je to vynalézavá inscenace, navzdory celkové rozpohybovanosti a akčnosti tvar dobře drží, i když někde vykukují švy, to se jistě doladí v reprízách. Jan Mikulášek si s „vesmírným“ site specific poradil dobře, využil celý prostor i včetně středového projektoru, a také zjevení a pohyb nebeských těles mají velké kouzlo. A nakonec o pauze hraje celé Planetárium a herci rovněž.