15. listopadu 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Nejtemnější Žítkovské bohyně

Dámská záležitost. Tereza Dočkalová v hlavní roli Dory Idesové střídá skepsi s... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dámská záležitost. Tereza Dočkalová v hlavní roli Dory Idesové střídá skepsi s... | foto:  DIVADLO POD PALMOVKOU

PRAHA Rozsáhlý a vrstevnatý román Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně se dočkal další dramatizace a jevištního uvedení – v Divadle pod Palmovkou. Michal Lang příběh rodu výjimečných žen vidí jako velmi temnou historii plnou vášně, magie a osudovosti, v níž ještě zdůraznil politický rozměr celého tématu.

Žítkovské bohyně byly přírodní léčitelky a vědmy nadané zvláštními schopnostmi, zdrojem jejich síly byla krajina Bílých Karpat na jihovýchodě Moravy. Své „bohování“ provozovaly i ve dvacátém století a pochopitelně vadily oběma totalitám minulého století. Byly výjimečné a žily dramatické osudy. 

Kateřina Tučková ve svém bestselleru předložila příběh poslední ženy z rodu bohyň, který jedna z nich proklela, a osudová linka se v průběhu let stále a nemilosrdně naplňovala. Hrdinku Doru Idesovou vychovala její teta bohyně Surmena a ona pátrá po svých předcích, i když sama je k lidové magii a rituálům nedůvěřivá. 

Autorka spřádá několik časových a dějových linií, obratně jednotlivé odbočky opouští, obohacuje je v jiných polohách a zase se k nim vrací. Chytře, napínavě i uvěřitelně spojuje fikci s realitou, staví bohaté charaktery a příběh završuje s působivým přesahem.

S antickým chórem

Předchozí dramatizace Doda Gombára (MD Zlín a MD Brno) se snažila dostat na jeviště celou spletitou ságu, což se sice podařilo, ale autor se tím pádem nevyhnul občasné rozvleklosti i ulpívání na realistických detailech. Režisér Lang patří k tvůrcům, který umí literární text pro potřeby jeviště zhutnit, vytvářet účinné zkratky a postavit vygradované situace, což jasně předvedl už u problematického textu Radky Denemarkové Peníze pro Hitlera.

Tentokrát pro zpřehlednění děje Lang volí dokumentární prvek – střídání letopočtů na horizontu jeviště, které se místy až přízračně překrývají. Právě přechody mezi současnými a minulými vrstvami děje režii vycházejí výborně, postupně vzniká dojem neodbytně osudového plynutí času jako řeky, která pohlcuje ty, kdo do ní vstupují.

Scénograf Jan Dušek sevřel jeviště do černých stěn, které se rozevírají směrem k divákovi a jejichž obvodu se klikatí bílá čára jako blesk, která může být vyjádřením přírodních živlů, s nimiž si bohyně tak rozumí, i nejednoznačnosti životních osudů všech hrdinek. Po stranách stěn jsou dveře, které případně mizí a jimiž postavy přicházejí i se vracejí – ze záhrobí, z limbu, z jiné dimenze, z proudu času.

Zpočátku to trochu trvá, než divák tento princip pochopí a zorientuje se ve všech rodinných vazbách, ale posléze ho strhne obrazivý, temně groteskní styl, jakým režie příběh žene kupředu. Temnotu v duších i v době Lang vyostřuje co nejvíc až k bodu krutosti, i některé scény jsou drsné, naturalisticky obnažené, třeba v psychiatrickém ústavu, kam Surmenu pošle komunistický režim. Duševní týrání a jiné krutosti (například sadistická vychovatelka v dětském domově, kde Dora po Surmenině internaci skončila), ale vycházejí lépe než obrazy znásilnění a zabití, které jsou přepjatě expresivní.

V uzavřených krátkých epizodách, v nichž se realita prolíná s přízračnými vidinami, také sugestivně působí sbor, který má podobu až antického chóru. Vždy to jsou to divné anonymní figury často se podobající černým zlověstným ptákům. Jednou jsou to Dořiny sousedky, podruhé spolužáci s rudými balonky, kteří hrdinku šikanují, jindy mají na hlavách helmice německých vojáků, pak se proměňují v soudruhy – vždy je to dav, nemilosrdný, stádný a zlý. Jednou s mrtvolně vytřeštěnýma očima namalovanýma na víčkách nebo jako zaměstnanci archivu bezpečnostních složek s plynovými maskami, ale vždy v působivém pohybovém vyjádření (výborná choreografie Mačka Prusáka).

Přesvědčivé herectví na malé ploše

Langova imaginativní inscenace je v každém případě herecky naplněná, a to i menších rolích. Problém ale existuje v masivním využití dialektu zřejmě z moravsko-slovenského pomezí, který ne všichni herci zvládají, jejich promluvy i přes autenticky prožité emoce místy působí uměle. Ale největším problémem je srozumitelnost, možná Lang neměl na dialektu tolik bazírovat, protože originalitu příběhu a kraje, kde se zrodil, se mu do inscenace podařilo vložit jinými prostředky.

Inscenace je především dámská záležitost, hlavní roli Dory Idesové hraje Tereza Dočkalová, která uvěřitelně střídá skepsi a věcnost s vypjatými emocemi. Nebojí se krajních poloh, její šílený křik, přepjatá gesta jsou autentická a silná. Oblouk dítě – dívka – mladá žena přejde naprosto přirozeně. Dořina strastiplná pouť za sebepoznáním končí nejednoznačně, její láska Janigena (Lada Jelínková) jí přináší i zkázu, což v inscenaci vychází lehce rozpačitě.

KATEŘINA TUČKOVÁ: ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ

Divadelní adaptace a režie: Michal Lang

Scéna: Jan Dušek

Kostýmy: Ivana Brádková

Hudba: Sebastián Lang

Choreografie: Mačko Prusak

Divadlo pod Palmovkou, Praha, premiéra 14. 9.

I u ostatních hereček je třeba ocenit, jak v krátkých uzavřených výstupech přesvědčivě modelují své postavy a udržují jejich kontinuitu. Surmena Ivany Wojtylové končí svůj život v pološíleném stavu, ale nezlomená, její setkání s Dorou v blázinci má velkou sílu, pak je tu neblahá i nešťastná Josifčena Venduly Fialové, nepřístupná Baglárka Hany Seidlové a konečně Irma Marie Málková, která je hodně svérázná, povídavá, potutelná i lehce sarkastická. V závěru z ní Dora chce dostat, co se odehrálo v minulosti, Irma se nechá prosit a krásně si vychutnává vlastní důležitost. Nevděčnou roli Dořina postiženého bratra Jakoubka přesvědčivě av odpovídající stylizaci zvládl Jakub Albrecht.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!