RECENZE: Německý venkov hledá identitu. Snímek uvedený na Das Filmfestu není jen prázdná agitka

Režisérka Lisa Millerová (*1986) natočila tento svůj celovečerní hraný debut už před třemi lety, kdy do společenské debaty ještě nezasahovala pandemie. Jinak jsou ale v jejím filmu, natočeném díky crowdfundingové kampani, zastoupena téměř všechna žhavě aktuální témata: situace leseb a gayů, začleňování imigrantů do německé společnosti, kariérní uplatnění žen v mužském světě, zkostnatělost církve, generační propast. To vše v prostředí bavorsko-švábské vesnice.

Díky režisérčinu nadhledu a schopnosti zaostřit pod povrch z toho není jen snaživá agitka, ale upřímně působící zamyšlení nad krizí identity dnešních Němců a nad skutečnou hodnotou někdy příliš snadno zaujímaných pokrokových postojů.

Snímek, který po svém reaguje na kdysi oblíbený žánr tzv. heimatfilmu, má dvě hlavní hrdinky: Toni se po letech studií v Berlíně vrací na venkov k rodičům a pokouší se uplatnit jako lokální reportérka v prostředí, které jí připadá z převážné části beznadějně zaostalé. Rosa působí v místním komunitním centru a snaží se skloubit svou lesbickou orientaci s prací pro katolickou organizaci i s vlastním vesměs kladným vztahem k církvi. 

Toni s Rosou se sblíží, každá ovšem ve vztahu hledá něco trochu jiného. Poté, co se Rosa ve zlém rozejde s církví, napíše Toni oceňovaný článek o pokrytectví církevních zaměstnavatelů. Rosa, jejíž příběh Toni posloužil jako výtah do společnosti pokrokové elity, ovšem zůstává sama se svým autentickým trápením. A zaskočená Toni se musí ptát, o kolik je lepší než ostatní vesničané, na které se dívala skrz prsty, a kolik má společného se svou matkou, jež s prázdným pohledem plní povinnosti dobré hospodyně a přestává rozumět světu, který ji obklopuje.

Sami Němci tuto sebereflexi ocenili: v lednu 2018 získal snímek Ruch a šum venkova Cenu Maxe Ophülse pro nejlepší film a nejlepší scénář a také Ocenění ekumenické poroty.