Někdejší hudební novinářka a punkerka Chrissie Hynde zvolila pro jedenácté album svých Pretenders provokativní titul Hate For Sale, Nenávist na prodej. A přestože se blíží sedmdesátce – dáma promine, ale tohle je podstatná a vlastně radostná informace, napsaná s obdivem a úctou –, dokáže si ranařskou, rebelskou pózu beze stopy trapnosti obhájit.
K dobrému dojmu z alba přispívá i sevřená kapelová interpretace. Ne že by předchozí desky byly špatné, povedl se i titul Alone (2016). Nicméně nahrávky po kolapsu původní sestavy Pretenders z přelomu 70. a 80. let, smutně dovršené smrtí dvou původních členů skupiny, zachycovaly více či méně sólovou Chrissie, doprovázenou pokyny plnícími najatými hudebníky. I když pro koncerty ve stálejší partě to neplatilo. Zpěvačka a kytaristka samozřejmě pořád v dobrém smyslu vyčnívá, ovšem tentokrát šéfuje kompaktnímu, aktivně do hry vstupujícímu kapelovému jádru. Sólové ambice zřejmě v dobrém vybila na loňském najazzlém samostatném albu Valve Bone Woe.
Především, na Hate For Sale znovu hraje bubeník Martin Chambers, spolu s Chrissie poslední přeživší zakládající člen Pretenders. Do koncertní sestavy skupiny sice znovu nastoupil už před lety, natáčení předchozích dvou desek se však neúčastnil. Chrissie se držela praxe zvaní studiových profíků, přestože o Chambersovi prohlásila „nikdo nemá takový swing a feeling jako on“ a proměnliví spoluhráči potvrzovali, že právě s ním jsou Pretenders zase skutečnou kapelou. Tentokrát se ostatně vedle pódiově sehrané sestavy nemotali ve studiu žádní další slavní hráči, jako v minulosti kytarista Dan Auerbach z Black Keys nebo bubeník Jim Keltner, známý z nahrávek „skoro každého“ včetně Boba Dylana, Johna Lennona a Erika Claptona.
Dalším důvodem soudržnosti skupiny je úzká autorská spolupráce Chrissie s kytaristou Jamesem Walbournem, který nastoupil do Pretenders v roce 2008. Rukopis principálky je stále dominantní, nejde však o dříve charakteristickou písničkářskou hegemonii. Písně obohacuje vklad někdejšího koncertního hráče The Pogues a spolupracovníka řady respektovaných osobností britského folkrocku.
Úvodní a zároveň titulní skladba Hate For Sale zní řádně razantně. „Všichni máme rádi punk a tak je férové říci, že tahle píseň je naší poklonou kapele The Damned, kterou jsem považovala za nejmuzikálnější v celém žánru,“ prozradila Chrissie v tiskové zprávě. Nejde však o žádné křečovité retro a hru na mladickou punkovou nenávist vůči čemukoliv. Text si lze vyložit i jako nadčasový, zcela upřímně rozhněvaný komentář jistého typu politiků: „Ten chlápek je arogantní a zbytečnej / dostane všechno, co si zamane… má chlupatej (tj. prolhaný, pozn. aut.) jazyk i zadnici / a na prodej má hlavně nenávist“ chrlí paní Chrissie se slyšitelným gustem a ani se v překotném tempu nezadýchá.
Kapelová interpretace jednotlivých písní však neznamená, že by album mělo jednotvárný sound. Naopak, zní velmi pestře. Pretenders šikovně přepínají pozornost mezi hlučnými, bojovnými kusy jako Turf Accountant Daddy a odlehčenými momenty. Ctitelé chytlavější podoby Pretenders se dočkají hitově ambiciózních, ale neprvoplánových písní jako The Buzz, kde je vášnivý milostný vztah s veselým nadhledem přirovnáván k, ehm, drogové závislosti. „To není o mně, já nejsem obsesivní… nejsem obsesivní… sakra, nejsem obsesivní,“ zavtipkovala o textu pohotová Chrissie.
K dalším perličkám na albu patří You Can’t Hurt A Fool o tom, že někoho opravdu hloupého nelze urazit. Pretenders si důvěryhodně střihnou i reggae Lightning Man. Zvláštní pozici pak zaujímá na závěr zařazená klavírní balada Crying In Public o ženské zranitelnosti. Ačkoliv působí jako výrazná náladotvorná „tečka“ za poslechem alba, vyznění celku zdaleka není ani jen zdravě naštvané, ani jen depresivní. Z písní prosvítá i spousta čiré radosti.
Jedno ale mají různorodé songy společné. Úspornost a funkčnost, podřízenou pointě. Když dojde na sólo, je krátké a úderné, nic není přearanžováno nebo přeprodukováno. Věhlasný producent Stephen Street (The Smiths, Cranberries či Blur, s Pretenders už dříve také spolupracoval) jako kdyby jen nastavil ve studiu zvuk a nechal kapelu přehrát, co si připravila ve zkušebně. Písně si vystačí s krátkými stopážemi, deset jich vydá na „pouhou“ půlhodinu poslechu. V žádném případě to však není málo. Ona půlhodina je doslova nabitá muzikantskými i textařskými nápady.
Pretenders se zase jednou podařilo s nadhledem vystihnout ducha blbé doby, ve které je nenávist prodejním artiklem, a vypláznout na něj jazyk.
PRETENDERS: HATE FOR SALEBMG, 2020 |
