RECENZE: Neon Demon aneb Alenka v kraji divů a před zrcadlem

Pro nezaměnitelný vizuální styl dánského režiséra Nicolase Windinga Refna jsou určující dvě skutečnosti. Refn je částečně barvoslepý, ale dokáže rozlišit červenou a modrou, které tudíž v jeho díle dominují. Kromě toho vyrůstal na počátku 80. let, kdy se oblíbeným designovým prvkem staly neony. Přidejte lásku k brakovým žánrovkám, zaujetí okultní symbolikou a psychoanalýzou a dostanete základní ingredience hyperstylizovaných, dějově více či méně vyprázdněných filmů jako Bronson, Drive nebo Jen Bůh odpouští. LetošníNeon Demon, premiérově představený v Cannes, kde si vysloužil bučení, nenávistné výkřiky i nadšená zvolání, ukazuje Refnovy fetiše v nejryzejší podobě. Jeho dějištěm je svět módy, v němž, zdá se, stejně jako v Refnových filmech nezáleží na hlubokomyslnosti vnitřku, ale na kráse vnějšku.

Elle Fanningová v hlavní roli filmu Neon Demon

Film otevírá záběr dívky natažené na barokním gauči. Z rozříznutého hrdla jí stéká krev. Nejeví známky života. Až po chvíli vyjde najevo, že výjev připomínající slavný obraz Jacquese-Louise Davida Zavražděný Marat vznikl kvůli právě pořizovaným fotografiím a dívka je naživu. Představený styl živých obrazů (tableaux vivants) je směrodatný nejen pro podobu filmu, ale také pro jeho ústřední téma – mizení rozdílu mezi autentickou bytostí a uměleckou reprezentací, mezi skutečností a nápodobou.

Dívka se jmenuje Jesse (Elle Fanningová). Je jí šestnáct let, nemá rodiče a chce být slavnou modelkou, kvůli čemuž je ochotna udělat mnohem horší věci než přespávat v ošuntělém motelu na okraji Los Angeles a nechávat se obtěžovat sexistickým správcem (Keanu Reeves v nezvykle slizké roli). Více se o ní nedozvíme. Není třeba, neboť hrdinka Refnovi po vzoru Carrollovy Alenky slouží hlavně jako průvodkyně na cestě do neznáma.

S pohádkovou jednoduchostí fabule, přesazující mýtus o Narcisovi do současného L. A., souzní andělská neposkvrněnost hrdinky. Jelikož Neon Demon vypráví především o ztrátě nevinnosti, Jesse si rychle uvědomuje, že s podobně submisivní povahou a výrazem vyplašené laně těžko prorazí v konkurenci natolik nemilosrdné, že se vám kromě ostrých loktů mohou občas hodit i ostré nože. Z éterické bytosti, jejíž panenská krev je pro ostatní velkým lákadlem (vzhledem k přítomnosti upírských a kanibalských motivů ne nutně jen v přeneseném významu), se pomalu mění v ženu, která si moc dobře uvědomuje, jak významný kapitál představuje ve společnosti posedlé mládím a krásou její tělo. Rozhodující není, kým jste, ale jak vypadáte. Nevypadáte-li ovšem dost mladě a krásně, nejste ničím.

Ačkoli by tomu pojetí filmu jako jedné dlouhé módní přehlídky odpovídalo, Neon Demonnechce být oslavou módního průmyslu, lidí, kteří žijí jen kvůli tomu, aby dobře vypadali, a hezkých objektů, jež nenesou žádné významy. Přehnaný důraz, který dnešní společnost klade na fyzickou krásu, vede z Refnova pohledu ke ztrátě identity a snadné nahraditelnosti jednoho člověka jiným.

Mezi snem a realitou

Jesse je do svého obrazu zamilovaná natolik, že se v něm začíná ztrácet. Příznačnou připomínkou, že se ještě neproměnila v pouhou iluzi, jsou všudypřítomná zrcadla. Díky bezduchosti Jesse a ostatních hrdinek tentokrát tolik nevadí, že Refn s herci nakládá jako s neživými artefakty, rozmístěnými v prostoru po vzoru uměleckých instalací.

Hrdinčině ztrátě kontaktu s realitou odpovídá stále obtížnější rozlišitelnost skutečnosti od subjektivních fantazií a nočních můr. Zpomalené záběry, plíživá kamera, hypnotizující soundtrack Cliffa Martineze nebo variování týchž situací s jinými postavami a jiným barevným laděním vytvářejí snovou atmosféru, ze které nás s blížícím se koncem stále častěji vytrhávají lacině provokativní výjevy extrémního násilí, jejichž křiklavá estetika prozrazuje autorovo okouzlení tvorbou mistrů italských hororů a giallo filmů, jako je Dario Argento nebo Mario Bava. Přes množství výtvarných vlivů si však film udržuje vizuální styl, který je poměrně jednotný. Na rozdíl od sdělení, která nese.

Se scénářem Refnovi pomáhaly dvě autorky, žena stála také za kamerou a celý film je věnován režisérově manželce Liv Corfixenové, jejíž krása byla Refnovi údajně inspirací. Přesto Neon Demon zanechává nepříjemnou pachuť z toho, že na kráse více či méně obnažených mladých hereček ve fetišistických kostýmech parazituje stejně jako některé postavy. Ve filmu, který je sám opulentně povrchní, působí kritika povrchnosti a exploatace ženských těl jako falešná póza. Jesse si na druhou stranu svou pozici objektu určeného k zírání uvědomuje a neostýchá se ji využít ve svůj prospěch. Některé záběry jsou pak natolik přeestetizované, že se musíme ptát, zda ze strany režiséra nejde o ironickou hru s konvencemi módních videí a fotografií. Mizogynní brak, nebo podvratná satira? Možná obojí.

Nicolas Winding Refn neumí rozostřit hranici mezi snem a realitou stejně podmanivě jako Luis Buňuel v Krásce dne nebo David Lynch v Mulholland Drive a se symboly nakládá mnohem průhledněji než jeho chilský guru Alejandro Jodorowsky (který ho zřejmě nakazil svou posedlostí ženským lůnem). Budete-li ale jeho nový film sledovat ne jako dílo vyprávějící příběh a nesoucí hluboké významy, nýbrž jako audiovizuální počin vytvářející barevnými kontrasty, kompoziční návazností záběrů nebo změnami rytmu určitou náladu, možná si vás získá. Pravděpodobnost, že na vás nezapůsobí víc než reklama na luxusní parfém, kterou chvílemi připomíná, je ovšem zhruba stejně velká.