Paola Sorrentina je v těchto týdnech všude plno: v kinech je jeho nový film o Silviu Berlusconim Oni a Silvio, na televizních obrazovkách lze vidět adaptaci románu Geniální přítelkyně, jejímž je koproducentem, a v knihkupectvích je k dostání povídková kniha Nepodstatné záležitosti.
Že je zručný spisovatel, ukázal italský filmař už v knižním vydání scénáře filmu Mládí z roku 2015. Nepodstatné záležitosti vyšly v Itálii o rok později a letos tedy následuje jejich český překlad.
  |
Atraktivní nápad inspirovat se fotografiemi neznámých lidí a vymyslet si jejich příběhy dává Sorrentinovi další prostor k rozvíjení motivů, které dobře známe z jeho filmů: dominuje jim zaujetí pomíjivostí a stárnutím a nesmlouvavá rekapitulace životních proher (výjimečně i relativních výher) na poli lásky, sexu či různých ambicí. Drtivá většina postav je ve středním či starším věku a život už je zformoval do jedinečné, často truchlivé a rezignované podoby, která je nicméně zároveň odrazem někdejších nadějí a šťastnějších dnů. Většinou se jedná o samostatné portréty, jen v několika případech jsou příběhy propojené.
Sorrentinovy postavy jsou více výsledkem zábavného vymýšlení možností než pokusu o empatické vystižení skutečných povah a osudů osob na fotografiích. Z portrétovaných lidí se v Sorrentinově podání stávají mafiánští bossové, hazardní hráčky, vězni odsouzení na doživotí, neúspěšní umělci, vědkyně s „nevyčíslitelným množstvím milenců“. Jistě ne náhodou se v textu objeví jméno Milana Kundery a povídka o nevábném, leč úspěšném svůdníkovi s vypracovanou neselhávající strategií je situována do „československých lázní“.
Střídají se různé formy – od výčtu strohých konstatování po tradiční vyprávění, někdy v minulém, jindy v přítomném či budoucím čase, ve třetí iv první osobě; v některých případech je výsledkem celkem realistická črta, jindy groteskně stylizovaná fantazie. Do příběhů fiktivních postav někdy autor provokativně zakomponuje i skutečné osobnosti jako Sophii Lorenovou nebo monackého knížete Rainiera.
Nemožnost komunikovat obrazem s výjimkou „odrazových“ fotografií je pro Paola Sorrentina nepochybně citelné omezení, které jej však zjevně baví. Okázalou vytříbenost filmových obrazů, jíž je proslulý, tu místy zastupují zálibně konstruované bonmoty: „Některé životy začínají s předzvěstí smrti,“ dozvíme se ve větě, jež je zároveň samostatným odstavcem v portrétu jisté Ady Baccové. „Ráno, vleže na zádech, předtím než se úplně probere, prochází si Ada Baccová v duchu všechna zklamání svého života,“ tvrdí se o kus dále a následuje jejich výčet: „Když si v devatenácti letech s přáteli dělala znalostní test, zklamalo ji zjištění, že má velmi vysoký inteligenční kvocient. Protože byla inteligentní, ihned pochopila, že bude tato schopnost jen zdrojem potíží a frustrací. A také to tak bylo.“
Sorrentinovo efektní vanitas. Film Mládí přetéká až příliš kultivovanými obrazy |
Jedna z postav, neúspěšný romanopisec a budoucí poslanec, je ostatně sama posedlá vymýšlením efektních vět: „Když Arcadia sourozenci láskyplně podněcují k tomu, aby přijal rozhodnutí ohledně budoucnosti, odpoví obřadně: ,Existují dva druhy vášní. Jedna se mi nelíbí a druhá mě nezajímá.‘ Otec ho brání a říká, že je Arcadio jednoduše zvláštní. Matka říká, že je Arcadio jednoduše pitomec.“
Zásadním a spásným kladem tvorby Paola Sorrentina je smysl pro ironii a odlehčení, který se bohatě projevuje i v jeho psaní. Hned několik textů je věnováno lidem paběrkujícím v uměleckých oborech a knihu uzavírá portrét „amatérského režiséra kontroverzních filmů“ jménem Settimio Valori, který je ovšem na fotografii nápadně podobný režisérovi Velké nádhery. „Neúnavný obhájce sebe samého a neuvěřitelně banální muž – vlastnost schopná zašlapat i ty nejhorlivější lidské bytosti,“ charakterizuje jej vypravěč. „Jako mnoho banálních osob si plete Pampaniniovou s Lollobridgidou a je věčně přesvědčený, že říká jedinečné a inteligentní věci.“
Paolo Sorrentino ovšem není banální (rozhodně ne „neuvěřitelně“) a inteligentní věci nepochybně říká. Jen dá občas trochu práci rozpoznat, kde končí pouhé hravé žonglování se slovy, větami a představami a kde se za „nepodstatnými záležitostmi“ skrývá nějaká autentická myšlenka. Není ovšem povinností autora takový klíč poskytovat a je naopak věc každého čtenáře, zda a jak dlouho jej takový hlavolam bude bavit.
Paolo Sorrentino: Nepodstatné záležitosti Překlad Petra Najmanová Praha, Dobrovský 2018 |
