RECENZE: Nepřevracejte entropii světa. Tenet se pere hlavně sám se sebou

Premiéra očekávaného filmu Christophera Nolana se mohla odehrát už v polovině června, ze známých důvodů však byla odložena až na tento týden. Nebo možná ještě na později a dnes k nám z budoucna připutovala kopie se zvrácenou entropií – leccos by tomu napovídalo, ale jistě to říci nejde.

Ústředním principem snímku s tajemným názvem Tenet je právě možnost obrátit tok času, a to jak selektivně pro určité předměty či osoby, tak případně pro celý svět, což by ovšem znamenalo konec všeho, co známe.

 Na druhé straně by na tom mohli vydělat lidé z budoucnosti, jimž by náš svět vyklidil pole a poskytl příjemné místo k existenci v obráceném časovém proudění. S paradoxem, že bez svých předků by se potomci těžko narodili, už se budoucí (v otočeném světě ovšem minulí) lidé nějak vyrovnají.

Přibližně podle vědy

Christopher Nolan proklamuje, že se ve filmu o souboji budoucího světa s tím naším „přibližně drží zjištění současné vědy“. To zní samozřejmě náramně a ve filmu je dokonce citován držitel Nobelovy ceny Richard Feynman, který přišel už na konci 40. let minulého století s teorií o pozitronech coby elektronech cestujících zpět v čase.

Od takového pozitronu k předmětu, který místo toho, aby upuštěn spadl z ruky na stůl, vyskočí ze stolu do dlaně, je ovšem ještě kus cesty, který zatím fyzici možná neurazili. Zato filmař, má-li invenci a odvahu Christophera Nolana, už s takovým principem může pracovat jako s houskou na krámě.

A tak se ve snímku Tenet dějí všelijaké věci: po průchodu zvláštním turniketem může člověk v běžném světě kráčet proti proudu času, a zároveň stále interagovat s okolím (jen vzduch si musí vzít s sebou v kyslíkové masce, ten z obráceného proudu času by dýchat nemohl).

Vše se mu ovšem děje obráceně, a tak má například po kontaktu s ohněm místo popálenin omrzliny... Taktéž je možné i ve větší skupině osob uskutečnit časový obchvat a dostat se do jednoho místa v časoprostoru z minulosti a z budoucnosti zároveň. Aby to nebylo příliš jednoduché, tak když se to hodí, lze při výletu proti proudu času přešaltovat a plynout v souladu s okolím.

Krásná žena oligarchova

Publikum nového Nolanova snímku se patrně rozdělí na ty, kdo se budou snažit udržet krok s předkládanými principy popírajícími běžnou logiku (a přibližně ve dvou třetinách filmu některým z nich pukne hlava), a na ty, kdo se spokojí s tím, že vidí efektně ozvláštněnou variaci na akční špionážní thriller, kde občas někdo či něco funguje poněkud divně, munice skáče z důlků ve zdi do zbraní a někteří lidé chodí pozpátku nebo potřebují dýchací masku.

Divákům, kteří si jdou do kina odpočinout, a nikoli týrat mozek, Nolan nabízí naopak velmi snadno stravitelnou rovinu vyprávění, v níž se dějí jen samé obvyklé a očekávané věci: hlavní hrdina zvaný Protagonista (John David Washington) je kurážný agent, který vstoupí do služeb organizace Tenet, jejímž cílem je zachránit svět. 

Bezprostřední hrozbu představuje miliardář Andrej Sator (Kenneth Branagh), ruský oligarcha v exilu, který původně doma zbohatl na sanaci oblastí kontaminovaných jaderným znečištěním. Sator se snaží sestrojit pekelný stroj (respektive dát dohromady „algoritmus“ složený z hmotných součástek a poslaný z budoucnosti). 

Sator má také manželku jménem Kat (Elizabeth Debicki), s níž se dávno odcizil, pře se s ní kvůli péči o syna a vydírá ji důkazem o jejím podílu na falšování jistého Goyova obrázku. Z Protagonisty se tak stává nejen spasitel světa, ale též spojenec a ochránce krásné Kat, pro niž a jejího synka by udělal patrně cokoliv.

Herecké výkony J. D. Washingtona i Kennetha Branagha odpovídají daleko více tomuto žánrovému stereotypu než zauzlenému rozměru Nolanova díla. Poněkud rafinovaněji rozehranou postavu vytvořil Robert Pattinson coby hrdinův parťák Neil, jehož úloha během vyprávění postupně nabývá na významu. Ani on ale nepřeklene poněkud úsměvný rozpor mezi sofistikovanou kamufláží a banální podstatou této filmové atrakce: vizuálně místy strhující, nepochybně důkladně promyšlené a mozek zneklidňující podívané, která se ovšem pere především sama se sebou.