Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Netrpělivost srdce. Místo lidské bolesti jen panoptikum

Kultura

  6:00
PRAHA - Daniel Špinar uvedl v Národním divadle vlastní dramatizaci románu Stefana Zweiga Netrpělivost srdce. Jediný dokončený román rakouského prozaika je mistrovskou analýzou citů a lidských vztahů, které mohou být stejně nevypočitatelné jako nepochopitelné. Inscenace je ovšem románu dosti vzdálená, podle tvůrců má být hororem odehrávajícím se v zakletém zámku.

Radúz Mácha a Pavlína Štorková. Inscenace Netrpělivost srdce (2018). Režie: Daniel Špinar. foto: Národní divadlo - Martin Špelda

V českém divadle panuje posedlost groteskou, která zamlžuje vidění. Přetvořit Zweigův román líčící příběh ochrnuté dívky Edity, která se zamiluje a upne k důstojníkovi Antonovi z místní posádky, v temnou grotesku s děsivou až hororovou atmosférou, je skutečně zvláštní východisko. Dramaturg Jan Tošovský v programu poněkud nepřípadně hledá v příběhu hororové a pohádkové prvky, což je víc než překvapivé, čtenáři s méně košatou fantazií si budou nejspíš stát na tom, že román je realistické ztvárnění citů nešťastných lidí.

Edita je křehká, přecitlivělá dívka, která jistě žije v uzavřeném světě, takže je svým způsobem zakletá princezna, jak píše dramaturg, ale rozvíjet tuto představu jinak než v přeneseném slova významu je pošetilé. Ilona, její společnice, nese také svůj kříž, ale neláká Karla jako erotický succubus, líbí se mu, ale žádný takový vztah se mezi nimi nerozvíjí. Ani manželka doktora není žádná vědma, jen jako slepá má určitou intuici, tak jak ji slepci mívají. Otec Edity, Kekesfalva, je prý upír, k této klasifikaci tvůrcům stačí, že býval lichvářem, přitom jde o velmi nešťastného člověka, který smysl svého života vidí v uzdravení dcery a uchyluje se k citovému vydírání. Jediný horor se odehrává v duších všech hrdinů, chceme-li již toto žánrové označení použít.

Radúz Mácha a Pavlína Štorková. Inscenace Netrpělivost srdce (2018). Režie:...
Radúz Mácha a Jana Stryková. Inscenace Netrpělivost srdce (2018). Režie: Daniel...

Povážlivá nejednotnost hereckého stylu

Zweig psal Netrpělivost srdce již v emigraci, ve stavu těžké duševní krize, která o tři roky později vyústila v sebevraždu. Je to smutná novela, která čtenáře svou psychologií fascinuje a pohlcuje do posledního řádku. Autor dokázal ztvárnit niterné stavy, svár svědomí, rozpolcenost, různé stupně zoufalství, sebeponížení, které se týká všech postav, i nedostatečnost pravých citů. A skutečně není nutné degradovat tak přesvědčivě vylíčenou hlubokou lidskou bolest na pouhý panoptikální škleb.

RECENZE: ADHD La Putyky. Cesta do hlavy těch, kdo jsou ‚jiní‘

Největší posun v inscenaci doznala postava Edity, Pavlína Štorková je výborná herečka a ve Špinarově akvizici znamenala skutečnou posilu činohry. Je ideální představitelkou křehké hrdinky, která ve své bolesti mučí sebe i své blízké. Ve Špinarově vizi je ovšem až odpudivé monstrum, její handicap znechucuje místo aby vyvolával soucit. Štorková plní režijní zadání iniciativně, jako vždy je tvárná, přesvědčivá, ale její Edita je jako obtáčející chobotnice, lepkavá, nemilosrdná, vřískající, rozmazlená, svéhlavá, stále jen něco vyžadující. Proč by tedy měla vyjma svého otce v někom vzbuzovat byť i rozporuplné city a empatii? Ostatně Anton Radúze Máchy z jejího polibku doslova zvrací a potácí se, jako kdyby se dotknul odporného hmyzu. Jeho Anton je bez vlastní vůle a ve stálé defenzivě. V jedné scéně žongluje před panstvem a jako by v této poloze kašpárka bez vůle už zůstal. O běsech postavy, o slabosti její duše se nedozvíme nic.

Špinar je v budování přízračného panoptika jistě důsledný, jeho řešení někdy až evokují wilsonovsky zmechanizovanou jevištní realitu, na tu upomene i líčení ve stylu němého filmu s výraznýma očima a tenkými oblouky obočí, které dodává vytřeštěný výraz.

Vysloveně podivnou figurou je pak Ošetřovatelka (Jindřiška Dudziaková), která funguje coby bezcitná přihlížečka a manipulátorka. Ilona (Jana Stryková) je temná, záhubná a neproniknutelná, Kekesfalva Vladimíra Javorského se jako démon vynořuje z mlhy a černých deštníků, aby zaťal své drápy do poručíka. S hereckými výkony je vůbec potíž, mladší část obsazení se podřizuje groteskní stylizaci, zatímco starší herci se celkem logicky pokouší o psychologickou kresbu, což také nevychází příliš dobře. Důležitou postavu rodinného lékaře Condora hraje Vladislav Beneš, nosí nepadnoucí obleky, má blond kštici a červené tváře venkovského felčara a se střídavým úspěchem se snaží proniknout do nitra postavy, ale svazují ho situace postavené jinak a sledující jiné záměry. Jeho slepou ženu hraje Taťjana Medvecká, jíž se v tomto směru na malé ploše daří o něco lépe. I Jiří Štěpnička v krátké scéně před závěrem umí načrtnout přesnou charakteristiku bodrého zupáka Bubenčiče. Především ale je inscenace co do hereckého stylu povážlivě rozlomená, a je-li to v opusu šéfa souboru, o něčem to také svědčí.

Oscilace mezi groteskou a hororem

Hororovému stylu odpovídá i scénografie Andreje Ďuríka, trojstěn na točně, který vytváří dojem několika uzavřených prostorů propojených dveřmi, nad nimiž nepříjemně svítí zářivky. Stěny jsou potapetované a „pokoje“ v podstatě prázdné, jen s vitrínou, v níž jsou nejdřív dorty, poté pochroumané panenky. A tak vzniká dojem nevlídného bludiště, z kterého není úniku. Špinar také pracuje s několika symboly a ornamenty, je to především projekce kresby srdce, které zvyšuje svůj tep ve vypjatých momentech, model srdce je také vytažen z kufru a rozpadne se na kusy. Dalším takovým atributem jsou zmíněné panenky. Jednu od začátku třímá Edita a přes ni i komunikuje, panenky se zmnožují a na závěr čeká Antona jedna děsivá a obrovitá.

Tvůrci mají jistě právo na svůj výklad, cítí-li Zweigův román jako vypjatou grotesku jen kousek od hororu, asi jim to těžko někdo vymluví. Tento mustr ale nelze přikládat na všechno. Před pár lety Špinar uvedl v Hradci Králové variaci Grinovy povídky Jessie a Morgiana rovněž s Pavlínou Štorkovou v hlavní roli a tehdy oscilace mezi groteskou a hororem byla namístě, Zweig takové zacházení neunese a proč by také měl.

STEFAN ZWEIG: NETRPĚLIVOST SRDCE

Překlad: Božena Koseková

Dramatizace a režie: Daniel Špinar

Scéna: Andrej Ďurík

Kostýmy: Linda Borárosová

Hudba: Jiří Hájek

Národní divadlo, premiéra 8. 11.

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...