Hra současné anglické autorky Rebekky Lenkiewiczové Noční sezóna, kterou uvedla v premiéře činohra Národního divadla, je v podstatě realistickým zpodobením bezútěšného života rodiny Kennedyových; otce, tří dcer a babičky Lily O’Hanlonové. Ovšem režisér Daniel Špinar se touto podobou textu nedal spoutat. Nejenže spolu se svými spolupracovníky dobře škrtal, ale navíc využil toho, že tato rodina žije v irském městě Sligo, kde se narodil a v mládí trávil své prázdniny William Butler Yeats.
Tohoto anglicky píšícího dramatika a esejistu, jednoho z nejvýraznějších představitelů irské kulturní renesance a lyrického básníka, na něhož zapůsobila stará keltská mytologie a jenž od mládí projevoval značný zájem o ezoterická učení – byl i obdivovatelem romantické imaginace a vizionářské poezie Williama Blakea a současníkem symbolistických a dekadentních autorů z přelomu 19. a 20. století –, využili tvůrci inscenace k tomu, aby vytvořili svou adaptaci, jež je interpretací textu.
Mají k tomu ještě jeden důvod: v domě Kennedyových se ubytuje herec John Eastman, jenž hraje Yeatse v životopisném filmu, který se ve městě natáčí. Kromě toho v textu je Yeats několikrát účastníkem uvažování postav o jejich životních osudech.
Kino místo jeviště
Jak dopadla rekonstrukce? Prohlédněte si virtuálně ‚nové‘ Divadlo Na zábradlí |
A tak místo zevrubného popisu jednotlivých reálných prostředí, kde postavy hry spolu dlouze hovoří, je na jevišti hlediště biografu s řadami křesel a dvojími dveřmi s nápisy vchod a východ (scéna Dragan Stojčevski), na předscéně je potom devastované rodinné prostředí. Tohle řešení od počátku jednoznačně nabízí celistvý obraz bezútěšného života osamělých jedinců, které trvale před lety poznamenal odchod dcery, matky a manželky Esther od rodiny bez vysvětlení do Londýna. Mimochodem: ten odchod je jistým iritujícím momentem i pro diváky. Upřímně řečeno – asi nejlépe by se dalo nazvat to celistvé uchopení inscenace, jež se komplexně valí nejen jevištěm, ale díky scénografii jako prostorem pro introspekci všech i hledištěm, jako beznadějná zoufalost, „život v prdeli“.
Není to nic povzbudivého, ale v tvorbě Špinarově ani nic nového. Vždyť jeho inscenace Vojcka v Divadle na Vinohradech, se stala mimo jiné provokující – i slavnou – událostí také proto, že nahradila řetězení jednotlivých dramatických situací celistvým obrazem šíleného světa, který ponižuje a likviduje důstojnost člověka.
Dokonce se zdá, že tentokrát Špinar plně nevyužil „yeatsovské“ inspirace k dotvoření své scénické adaptace. Například když se poprvé objeví ve vstupu do „prostoru kina“ Igor Orozovič jako herec Eastman, jenž v natáčeném filmovém snímku hraje Yeatse, pak jeho postoj, gesto, osvětlení mají v sobě cosi z velkolepé patetičnosti i romantické tajemnosti.
Tahle tajemnost ostatně jako by v celé inscenaci prosakovala vším, občas zřetelněji, jindy jen jakoby mimochodem. Dokonce to vypadá, že občas by jí neškodilo více zejména v herecké práci. Text totiž žádné silné a podrobné zázemí pro vykreslení postav neposkytuje, důležité je jen to, co prožívají teď – určitá exaltovanost těmto prožitkům nechybí – a jak nesou svůj vztah k Esther.
Větší míra tajemnosti, povyšující beznadějnost do symbolu mrtvých živých‚ by asi slušela všem postavám ve větší míře, aby chvílemi nebyla pouze zmnožením známých poloh takzvané cool dramatiky s její drsností a kontroverzností. Některá místa Ondřeje Pavelky, kreslícího otce rodiny Patrika Kennedyho rozporuplností mezi úplnou devastací alkoholem, pro niž se rozhodl, a citlivostí osamělce, otevírají otázku prospěšnosti tohoto postupu. Základní postoj režie nedává ovšem možnost vytvořit postavy v plné rozloze tohoto typu, ačkoliv všechny tři představitelky dcer tuto šanci chápou a snaží se ji realizovat. Bohužel u postav mužů jsou tyto šance menší a jistá neprůraznost režijního záměru jim nedovoluje jít v této koncepci dál. Bylo by ovšem nespravedlivé nekonstatovat, že problém spočívá i v textu, jenž často zůstává v poloze, která se drží vyvolávání životní beznaděje prostředky realistické psychologické evokace. Byť postava babičky Lily nabízí úplně jinou představu a směruje hru – i inscenaci – jinam.
  |
Půvabná Jana Preissová
V pojetí Jany Preissové je svorníkem celé inscenace. Je totiž vskutku tajemným jevem, který – možná – je i nadějí pro život. Je žensky půvabná a mladistvě přitažlivá ve svých překrásných šatech (kostýmy Linda Boráros), dá se jí věřit její touha po plném životě, stejně jako okouzlení krajinou při výletu k moři. Je proniknuta pozemskostí, ale přitom vskutku není z tohoto světa, z této skutečnosti. Její pohybová kultura, celková elegance zjevu, překvapivost jejího konání, pohybujícího se na hranici nereálnosti, je neuvěřitelná, ale herecky i svou životností zcela přesvědčující.
Závěr představení se odehraje na prázdném jevišti nad urnou Lily, která zemře v okamžiku, kdy se po návštěvě dcery Judith v Londýně ukáže, že Esther nemá nejmenší zájem o svou bývalou rodinu. Ozve se Lilyina milovaná píseň a všichni účastníci pohřbu vytvoří páry a tančí kolem urny. A najednou se ve dveřích biografu zjeví Lily a živočišnou dravostí i svrchovanou půvabností svého tance jako by stvrzovala nezdolnost žití.
Text Rebekky Lenkiewiczové není – myslím – mimořádnou záležitostí. Hlavně postavou Lily – i tím, jak ji provádí a předvádí Jana Preissová – má přece jen kvalitu, která překračuje běžné představení a může divákovi poskytnout zážitek, jenž jej povede k zamyšlení. Třeba i nad tím, jestli je život úplně v háji.
