Zdálo by se, že po Beckettovi či Bataillovi se už nedá jít dál ve stylu, který Václav Černý nazval literárním sadismem. Z omylu nás vyvádí tvorba Chucka Palahniuka, autora Klubu rváčů či Programu pro přeživší, o němž si Michal Viewegh v knižně vydaném deníku poznamenal: „Palahniuk bezpochyby psát umí, ale... Jako by se bál, že obyčejným lidským příběhem nevzbudí u nakladatelů dostatečný zájem, a tak stupňuje nejrůznější připitomělé bizarnosti. Jeho knihu jsem definitivně odložil poté, co se protagonista domluvil s mladou lékařkou na početí a pozdějším potracení dítěte, jehož rozšlehaný mozeček vstříknou hrdinově umírající matce coby léčebnou kůru...“
Ano, Palahniukův literární svět je ujetý, cynický, po všech stránkách přemrštěný, ale nikoli samoúčelně, aby o to lépe zkasíroval šokované publikum. V rámci svého hypernaturalismu autor často nastoluje existenciální otázky, jež by se řada současných spisovatelů ani neodvážila vyslovit.
Sexuální olympiáda
Palahniukovy texty se s oblibou pohybují v blízkosti městských legend. Podobně je tomu, zdá se, ivprávě vydané novele Snuff. Název upomíná na žánr ilegálních pornofilmů vrcholících skutečným zabitím některého z aktérů. Zde se kerotické sebeoběti rozhodne stárnoucí pornoherečka, která chce vjednom zátahu obšťastnit šest set mužů. Tím by jednak finančně zajistila své kdysi odvržené dítě a jednak by se stala mučednicí pornoprůmyslu, neboť takovou zátěž prý tělo nemůže snést a po výkonu zhyne na embolii.
Načrtnutou zápletku následný děj příliš nerozvíjí. Čtenář v podstatě jen pozoruje „šestisetklackovou“ armádu naháčů, kteří čekají na chodbě, až na ně přijde řada, apřitom klábosí a sledují na videu staré filmy s pornokrálovnou, jejíž poslední hodinka se blíží. Bezejmenní protagonisté jsou označeni pouze číslem a vzdáleně připomínají účastníky tanečního maratonu zhořké novely Horace McCoye Koně se přece střílejí (1969). Jenže doba postoupila; už se nesoutěží v rumbě či foxtrotu, ale ve skupinovém souložení. Jen smrt zůstává stejná, ať už má jakoukoli podobu.
V retrospektivě Chuck Palahniuk odtajní, že mezi adepty na sexuální rekord se nachází i pornohereččin syn ajeho otec (i když divoká pointa to poněkud převrátí). Hle, jak autor zachází s novofolklorním motivem „pornofakana“, tedydítěte počatého při natáčení porna: „Promarněný stříkací záběr, záběr úplně k ničemu, leda k tomu, aby se narodilo nějaké dítě.“ Tento „odpadní produkt sexuálního průmyslu“, přirovnávaný k „odnoži žloutenky či oparu“, zosobňuje zásadní metaforu knihy.
Hodnocení LN
|
Pyjáti z Karibiku
V pubertě je levoboček přistižen při samohaně nad hanbatými fotografiemi biologické matinky: „Jeho adoptivní matka na něj řve, že si pán mastí tágo u obrázků míst, kudy sám přišel na svět.“ Ani to jej však neodradí, aby si pořídil nafukovací figurínu v podobě své pornorodičky. Od dob Oidipa nenalézám hrozivější a zároveň dojemnější scénu, než když se frustrovaný chlapec vrhne na defektní gumovou atrapu maminky: „Unikala, ztrácela vzduch. Čím rychleji jsem přirážel, tím byla placatější... S každým přiražením zestárla o deset let, umírala... Bušil jsem do toho růžového strašáka. Do toho zavražděného obrysu uprostřed postele.“
Snuff není Palahniukova nejlepší kniha, nicméně jde o slušnou satiru na silikonovou výrobu snů „pro jednu ruku“ i pořádně černou grotesku o rodičích a dětech. Autorův dvorní překladatel Richard Podaný se i tentokrát úspěšně vyřádil, a to nejen v převodech názvů pornopředělávek (Malá Dořiťka, Doktor živé tágo, Pyjáti z Karibiku, Odcuc až na věčnost...). V relativně krátké době jde už o sedmou knihu přeloženou do češtiny, čímž Chuck Palahniuk začíná dohánět Paula Coelha. A to je docela dobrá zpráva.
