28. srpna 2017 16:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Nový cirkus se dá předvádět i v osmi metrech krychlových

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Klaunérie s lískami. Jean-Paul Lefeuvre předvedl na Letní Letné ve svém... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Klaunérie s lískami. Jean-Paul Lefeuvre předvedl na Letní Letné ve svém... | foto: MATTHIEU HAGENE

PRAHA Letní Letná už je v plném proudu. Má za sebou premiéru La Putyky a také se už rozeběhly zahraniční produkce. Katalánský soubor Escarlata Circus přivezl bizarní klauniádu Devoris Causa, v níž ožije i zemře zelenina a českému publiku dobře známý francouzský l’Atelier Lefeuvre & André uvádí dvě sólo kreace ve stísněné „krabici“ o ploše čtyř metrů čtverečních.

Akrobaticko-klaunské duo Jean-Paul Lefeuvre a Didier André, které společně vystupuje už řádku let, se na Letní Letnou vrátilo po sedmi letech. Tehdy zde předvedli své Erotické kutění, v němž s ironií a nadhledem neomylně vyhodnocovali, co je na sexu směšné. Známe je však ještě z dob, kdy působili v Cirque O a Que-Cir-Que, který byl snad historicky prvním souborem francouzského nového cirkusu, v roce 1999 vystoupil v Praze v rámci festivalu Divadlo. Jde tedy o staré známé – Lefeuvre a André jsou klauni podle vzoru Bustera Keatona, své gagy schválnosti realizují s nehnutou tváří – skvělý akrobat Jean- Paul s bourvilovsky vyjeveným výrazem, Didier se smutně staženými ústy.

Letos potěšili pražské publikum dvěma hodinovými vystoupeními, která představují jakýsi novocirkusový minimalismus. První se jmenuje Chez Moi Circus čili Cirkus u mě doma a druhý Ni Omnibus. Oba kusy se totiž odehrávají v prostoru o rozloze osm metrů krychlových a vynalézavost, s níž se ho oba zmocňují, je až neuvěřitelná.

Letní Letná 2017. Cirque Alfonse - Barbu.
Festival Letní Letná 2017. Cirkus TeTy: Hrdinky.

Čekání na partnerku

Pr vní sólo patří Didierovi, zatímco Jean-Paul obsluhuje hudbu a ruchy, občas i něco podá a vmísí se a vůbec je ten šikovnější, který třeštění kolegy pozoruje s nadhledem. V druhém čísle se rozložení obrátí – styl jeden šikovný, druhý nemehlo je ostatně pro tuto dvojici typický.

Didier sedí ve zmíněné „krabici“ osaměle a s přesmutným výrazem. Možná je to cirkusový karavan a on si v něm dokola pouští video na staré televizi, kde žongluje se svou partnerkou, která mu zřejmě utekla. Celá hodina je vlastně jen čekáním na její návrat, kterou si vyplňuje různými gagy, vtípky, stále vytváří iluzi možného návratu. Nejprve vleze do televize, kontrast skutečné postavy a televizní hlavy funguje báječně a je zdrojem řady fórků. Pak se zase vrátí do reality a představení se odvíjí z malých plošek, groteskních i melancholických chvilek, při kterých si Didier vystačí zpravidla jen se svým tělem, třeba jen prsty. A také s lahvičkami, šňůrkou, jablkem, které se mu roztančí po červeném „šnuptychlu“. Jablko pak pomalu kouše a s plnou pusou popadne kytaru a pěje, není mu rozumět ani slovo, ale on to tak prožívá, div se nerozpláče.

Samozřejmě nakonec okouzlí žonglováním, protože v tom, jak si pamatujeme z minula, je opravdu mistr. Tenhle malý formát s drobnými, hravými a vtipnými pointami je dobře vyladěný, i když tu a tam malinko zmrtví.

V autobuse

Niomnibus je prostě dynamičtější. Jean-Paul je skvělý akrobat a co dokáže se svým tělem v malém prostoru se hned tak nevidí. Skoro popírá gravitaci. Do jeho klaunérie se ještě vtipně zapojuje obrazovka, která funguje coby obrazový komentář dění a zobrazuje to, co se odehrává „venku“.

Místnůstka tentokrát slouží jako autobus, v televizi je vidět, jak Jean-Paul kamsi hází batohy a ty reálně padají na střechu krabice přímo před diváky. V „autobuse“ toho mnoho není, jen šňůra na držení, tyč a hromada dřevěných lísek, hučení motoru slouží jako rytmická hudba.

S lískami se Jean- Paul vydovádí, předvádí s nimi naprosto nevídanou akrobacii, třeba si je doslova obmotá kolem těla. Nakonec je všechny jedním skokem pochopitelně rozšlápne a z jedné si udělá věšák na kalhoty.

I tady funguje osvědčené partnerství, Didier u pultu udiveně hledí na kolegu, jak se kroutí v maličkém prostoru. Šnůra na držení se Jean- Paulovi stane provazochodeckým lanem či síťovou houpačkou na které ladně složí své hubené, šlachovité tělo.

Když pak ovšem dostane do ruky tyč a posléze utrhne železný žebřík ze střechy autobusu, nastanou akrobatické divy, které jsou skvělé právě svou úsporností. Nakonec Jean-Paulovi autobus „ujede“, ovšem on se nevzdává a doběhne ho a udýchaný skočí zpět do něj – na scénu, aby se za chvilku definitivně rozloučil s diváky.

Obě sóla lze vidět také dohromady pod titulem 8m3.

Jako v životě

Katalánský Escarlata Circus má s Francouzi něco společného. Je to sice trochu jiná poetika, ale určitě je spojuje komornost provedení a lehce vyšinuté vtípky. Připomněly italský kabaret Tony Clifton Circus, který před lety hostoval na hradeckém festivalu. Tři pošukové předváděli úžasně perverzní kousky a drasticky aktivizovali diváky. Krájeli barbínu, popravovali meloun, patlali se nutelou, kopali do holeně, hodlali postřílet obecenstvo a hlavně se vysmívali pitomému sentimentu ak ýči.

Na stejnou strunu hrál i Cirque Galapiat, který také vystoupil na Letní Letné. Ti zase vytáhli umělohmotnou žábu, obtesávali ji kudlou a pak si ji uvařili v hrnci, který vybouchl jako rachejtle, a místo žáby se zjevil manekýn Ken.

Domácí puťka a maniak. Protagonisté katalánského cirkusu Escarlata na scéně pracují především se zeleninou. Vaří z ní tajemné „lečo“ a sestaví z ní panáčka, jehož ve finále nemilosrdně rozsekají na nudličky.

Domácí puťka a maniak. Protagonisté katalánského cirkusu Escarlata na scéně pracují především se zeleninou. Vaří z ní tajemné „lečo“ a sestaví z ní panáčka, jehož ve finále nemilosrdně rozsekají na nudličky.

Escarlatu tvoří trojice – dva bizarní klauni (Bet Miralta a Jordi Aspa) a jeden „technický“ pomocník. Ona s vlasy plnými sponek, v zástěře, prostě domácí puťka, on – rozložitý, excentrický maniak. Jejich kabaret se odehrává v podivném přístěnku, snad kuchyni, je tu spousta harampádí a hlavně nožů, s kterými se nebezpečně šermuje a On neváhá jít se sekyrou i na diváky. Má na hlavě helmu se svítícím tykadlem a vaří tajemný zeleninový pokrm, který je pak nesmlouvavě v kornoutech rozdáván publiku. Po tomto exposé se diváci usadí a dostanou na pojídání „leča“ lžičky, jejich pozdější vybírání je pak další vtipnou improvizací.

On je neustále napumpovaný a jeho gagy se vždycky nějak legračně pokazí – jako když chce tanečník skočit velký efektní skok a je z toho jen mrňavé poskočení. Pár pak společně vyrobí z hlávky zelí, mrkve, cukíny a cibule panáčka, s kterým provádí všelijaké kousky. Tohle spojení loutkářské poetiky, pantomimy, kabaretu je velmi specifické, a když se k němu přidá drastický humor a nadsázka, je z toho originální burleska, která zafunguje i jako metafora. Samozřejmě, že panáček je, poté se se vyřádil, rozsekán na nudle a všechno může zase začít znovu, jako v životě. Da capo al fine.

  • 0Diskuse


Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz