RECENZE: O smrti. Happy end v hotelu Chateau Switzerland se hraje bez sentimentu

Jde o prostor stejně magický, jako je domovská scéna Depresivních dětí, žižkovská Venuše ve Švehlovce, a Čermák v něm plně využívá příležitosti, aby uplatnil svůj osobitý rukopis, zálibně si pohrávající s eroticko-dekadentními motivy a vždy o kousek posouvající hranice divadelně možného. Prostory kláštera cele zabydluje, vtiskuje jim (spolu se scénografkami Janou Prekovou a Martinou Zwyrtek) výzdobou i budováním atmosféry opravdu charakter hotelu, ve kterém se děje něco tajemného. 

Diváka u vchodu vítají reprezentativně oblečení muži, ve vnitřních prostorách se potkává s dívkami oděnými toliko ve spodním prádle obohaceném nemocničními doplňky, může navštívit nejrůznější zákoutí interiéru, v nichž se zašlý půvab (např. dřevěná knihovna) střídá s bizarním nevkusem (místnosti s umělohmotným obložením); centrálním místem produkce je velký sál s proskleným stropem (Rajský dvůr), ve kterém probíhá úvodní a závěrečný díl večera.

Inscenace se skládá ze tří částí, jejím ústředním tématem je smrt a umírání. V prvé, „zasvěcující“ třetině divák nejprve vyslechne filozofující přednášku (při premiéře Anny Hogenové) o smrti a potřebě jejího přijetí a následně zhlédne velkooperně pojatou demonstraci umírání a obstarání zemřelého. Ve druhé si může vybrat jeden ze čtyř nabízených programů (např. „pro milovníky umění“, „pro milovníky poznání“), které krouží kolem tématu smrti a během nichž se může blíže seznámit s prostorami kláštera. V části závěrečné – po ouvertuře „schodišťového“ provedení Kristovy křížové cesty (do titulní role je obsazen jeden z diváků) – pak návštěvníky čeká buď v podobě zcela privátní (jeden divák – jeden účinkující), nebo veřejné (divácký dobrovolník obsazený do scény, která se odehrává před zraky ostatních) jedna z variant „šťastného konce“.

Čermák se pohybuje na pomezí divadelní performance a výtvarné instalace. Patrným cílem je diváka nejrůznějšími prostředky vtáhnout do tématu, konfrontovat ho s ním a poskytnout mu vpravdě existenciální zážitek. Daří se to jen zčásti. Na vině není způsob provedení: inscenace běží hladce, beze švů a dramaturgických propadů, herci ukázněně plní režisérova zadání. Problém, zdá se mi, spočívá zejména v možnostech divákova ataku.

Operní entrée mělo velice blízko k vyprázdněnému kýči, akce ve skupinách (osobně jsem byl účasten té, ve které se dražilo „mrtvé umění“ – výroba posmrtné masky, zhlédnutí rozměrného, dávno již zničeného obrazu a možnost zabít člověka) působila klopotně a manipulativně a podobně nezúčastněně vypadalo i Kristovo stoupání (po kolenou) po schodech vzhůru.

Nejpřitažlivější byla závěrečná část: divák mohl být účasten „ostré“ konfrontace se smrtí, kdy zvláště výstup „Věčná smrt“, ve kterém byl divák dobrovolník rutinní, odosobněnou ošetřovatelkou položen na lůžko, nakrmen (tekutou stravou), umyt (neboť došlo k inkontinenci) a přebalen (do inkontinenční pleny), jej atakoval daleko za běžnou hranici obvyklého vztahu divák–herec, vystavoval ho nanejvýš diskomfortní situaci.

O to ale myslím Jakubovi Čermákovi jde. O smrti hraje bez sentimentu, napřímo – a to především zůstává na jeho Happy endu cenné.