RECENZE: Od drobných detailů ke konceptu. Kapela Lanugo na novince příjemně vyzrála

Lanugo se dalo dohromady v roce 2006 na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, zpočátku hrávalo především v jazzových klubech a své debutové album vydalo v roce 2009 u jazzového vydavatelství Animal Music. Během dekády, která od první desky uplynula, se sestava proměnila jen nepatrně. Zpěvačka Markéta Foukalová, klávesista a autor většiny skladeb Viliam Béreš, kytarista Mirek Šmilauer, basista Rastislav Uhrík a bubeník Martin Kopřiva v ní zůstali, odešel pouze trumpetista Miroslav Hloucal a přibyl naopak druhý bubeník Martin Novák.

Jazzových prvků v písních za ty roky výrazně ubylo, ale nešlo o radikální změnu nebo sérii stylových přemetů, ale spíše o naprosto přirozený kontinuální vývoj. Jazzová erudice zůstává přítomna ve schopnosti kvalitně hrát a v tom, že Lanugo ani dnes nedělá kompromisy a na naší scéně nikoho nekopíruje.

Hudba na aktuálním albu Lanugo, 2019 je hodně elektronická, vejde se do všeobjímající škatulky alternativa, ale svým zvukem je vlastně popová. Jen je třeba chápat pop nikoli jako prvoplánovou hudbu plnou klišé, ale jako druh určité hudební estetiky, která může nabídnout i mimořádně zajímavá díla.

Určitou odvrácenou stranou toho, že si pánové a dáma z Lanuga svou cestičku poctivě prošlapávají, je fakt, že si většinu jejich písní stěží zapamatujete na první poslech. Barevné Bérešovy klávesy na sebe strhávají pozornost, sytý zpěv Markéty Foukalové se sice neztrácí v tónech nástrojů, ale často s nimi organicky splývá. Slogan nebo melodie se pak důmyslně skrývají za závojem rytmů a zvuků a pro jejich odhalení a uložení do paměti je třeba určitého úsilí. Odměnou však může být posluchačský zážitek, jaký v tomto žánru u nás nabízí skutečně málokdo. Ideální poslech alba může tvořit jakousi spirálu: od abstraktního celku se zaměřením na celkový sound přes drobné detaily v textu a melodiích po příběhy v jednotlivých písních a přes ně pak k albu jako konceptu, a tedy znovu k celku, tentokrát ovšem se znalostí zmíněných detailů.

Jakmile si tedy vychutnáme „drobné“ detaily v jednotlivých skladbách (například výrazný slogan v písni Rosetta, energii skladby Holka, až nepřirozeně vysoký a přitom rozhodně ne nezajímavý zpěv v Motýlovi), je čas soustředit se na celek. Nové album Lanuga lze totiž vnímat jako sbírku jednotlivých písní, ale také jako příběh o milostném vztahu jedné ženy. Od úvodního Dotkni se mě až po hudebně jemnou, ale textově poměrně drsnou codu Ovoce na sebe písně přirozeně navazují a jejich děj dotváří napětí načrtnuté hudební složkou. Ostatně to, že hudba v závěru alba kontrastuje s textem, není u Lanuga nic nového. Jde pouze o jeden z prostředků, jimiž se kapela vymyká žánrovým klišé a pohrává si s posluchači.

Formální stránka textů koresponduje se zvoleným hudebním i příběhovým konceptem. Tak jako hudba v prvním plánu pouze naznačuje a teprve v detailech vykresluje, jsou i texty na první poslech spíše náznakové a mají daleko k upovídanosti rapu nebo prostotě některých folkových skupin. Na druhou stranu však nejde o poezii a některé momenty by bez hudby na papíře rozhodně nepůsobily jako vytříbené literární útvary. Například verše „Chtěla bych se ti líbit, jenže to nejsem já, se mnou je to složitější mnohem víc, než se zdá“ nelze oddělit od zpěvaččina výrazného hlasu, od rytmické složky a od refrénu, který po citovaných slovech v písni Tajemství následuje.

Hovoříme-li o albu Lanugo, 2019 jako o konceptuální záležitosti, nemáme na mysli pouze hudbu a příběh, ale také obal. Ten svým abstraktním zevnějškem navazuje na předchozí desky kapely (s tím souvisí i dlouhodobé rozhodnutí členů Lanuga pojmenovávat alba pouze letopočty vzniku), navíc však obsahuje plakát s obrázkem, jehož autorem je zpěvaččin malý syn. Jako by tak kapela vysílala k posluchačům další hravý signál, že není vše takové, jaké se zdá na první poslech/pohled. I když vztah fiktivní hrdinky alba skončil nezdarem, plod skutečného vztahu se na albu prezentuje. A ještě jeden „drobný“ detail: zatímco minulé album tvořil pouze papírový obal s kódem ke stažení digitální nahrávky, tentokrát se Lanugo vrátilo k „umírajícímu“ formátu CD. V hudbě se však žádný návrat nekoná. Kapela si svou cestu razí stále vpřed, zraje a příjemně překvapuje.