RECENZE: Oni jen tak pozorovali. Inscenace o komunistické tajné policii ztrácela

Pozorovatelé se zabívají, podobně jako úspěšné Elity ve Slovenském národním divadle, praktikami a způsoby fungování komunistické tajné policie.

Orwellovsky laděný název nese ironický – eufemistický význam. Nešlo o zdrženlivé, neinvazivní pozorovatele, nýbrž o ty, kteří svým počínáním sledovali jasný cíl: získat kontrolu nad jednáním a chováním lidí. Hra i inscenace ukazují, jak tajná bezpečnost svou promyšlenou činností zasívala v lidech nedůvěru a prověřovala tím pevnost jejich charakterů.

Kelemenův text je vystavěn na jednom typickém případu: policie se rozhodne sledovat mladého Angličana maďarského původu, který přijel do Budapešti studovat filmovou akademii, zdali není britským špiónem, a pro tyto účely získá ke spolupráci jeho spolužáka; postupně se ovšem ukáže, že do záměrů tajné policie není zatažen jen on, ale i jeho přítelkyně a přítelkyně zmíněného Angličana... Autor předvádí, jak cele byla tehdejší společnost profízlovaná (kdy na sebe donášely i nejbližší osoby), jak byli lidé získáváni ke spolupráci prostřednictvím kompromitujících materiálů, jež nejednou měly ryze osobní charakter (zde týkající se „nevhodné“ sexuální orientace).

Tajná policie na scéně

Kelemen dává inscenaci věcný, dokumentární ráz. A v těchto kulisách rozehrává drama čtyř osob, ocitnuvších se ve spárech moci: Angličana Michaela (Tamás Rétfalvi), jeho přítele Sándora (Dániel Baki) a přítelkyň Judity (Bettina Józsa) a Erzsi (Iringó Réti). Volí přitom cestu kontrastu: (dokumentárnímu) „povrchu“ vtiskuje klidnou, „vyrovnanou“ tvář. Příběh se odehrává v šedesátých letech a tato doba je evokována prostřednictvím příslušného designu interiéru, kostýmů či hudby (některé písně jsou herci interpretovány naživo) – vše vyvolává „milou“ retro náladu. Podobně působí i reprezentant režimu, respektive tajné policie Horváth (Péter Jankovics). Svým decentním, uhlazeným vystupováním přímo ztělesňuje eichmannovské „banální zlo“. Na scéně ovšem zároveň neustále vidíme promítané záběry z toho (a nejen z toho), co se na ní děje – a to doslova všude: v televizi, na zadní projekční ploše i na stěně skříňky či na malém domácím baru. A režisér též náhlými promluvami postav do kamery či k „řídicímu orgánu“ upozorňuje, jaký je skutečný účel toho všeho...

Inscenace občas ztrácí tah a vzdaluje se od tématu – to když zazní nadbytečná píseň či když se postavy pustí do nepřípadně „niterných“ dialogů. V jedné chvíli získává až mysteriózní náladu, která jako by byla vyjádřením paranoidního stavu, jemuž se postavy svou taktikou „dvojí tváře“ a neustálého přetvařování nebezpečně přibližují.

Největší problém inscenace tkví v její závěrečné pasáži, ve které se Kelemen rozhodne vše dovysvětlit a učinit jednoznačné, srozumitelné poselství ve stylu nic netrvá věčně – ani moc tajné policie. Sdělení inscenace se tím velmi banalizuje. Otevřený závěr, který by diváka přiměl k většímu přemýšlení, by byl myslím prospěšnější.