RECENZE: Operní plakát o monumentu. Téma mohlo být uchopeno komplexněji

Osudy sochaře Otakara Švece, uznávaného autora Motocyklisty, ale i tvůrce megalomanského pomníku generalissima Stalina, který byl v roce 1955 s patetickou pompou vztyčen na pražské Letné, aby byl po sedmi letech zbourán, inspirovaly už řadu děl. Věnovali se mu nejen historici (studie Hany Píchové Případ Stalin z roku 2014) nebo filmaři (v roce 2017 vznikl film Viktora Polesného Monstrum podle knihy Rudly Cainera Žulový Stalin), ale i skladatel Jiří Kadeřábek. Jeho opera Žádný člověk měla premiéru na Nové scéně v březnu 2017. Kadeřábek se s citacemi dobových dokumentů držel Švecova života až po sebevraždu jeho manželky i jeho samotného. Po výbuchu, který monument zničil, poslední bizarní část ústí do postapokalypticky depresivní vize.

Deset momentek

Autoři nynějšího Monumentu sice také vyšli ze Švecova příběhu, ale chtěli se odpoutat od dokumentární faktografie a zobecnit ho. Tím se ale dostali do pasti zjednodušujícího zploštění období 50. let. Stejně jako Švecův život byla tato doba mnohem spletitější, zapeklitější a zrůdnější, než se autoři snaží abstrahovat a generalizovat v deseti momentkách své 80minutové opery. Zůstala schémata budovatelského nadšení, papalášského večírku, aristokratických manýr stranických pohlavárů, cynické arogance nabubřelé garnitury osobující si vládu i nad uměním nebo zpověď v kostele, kde farářem je převlečený estébák.

Komplikované postavy Otakara Švece, jeho manželky a dalších postav se „scvrkly“ na typové „modely“ – tvůrce rozervaný tím, že uměleckou svobodu prodal za lukrativní politickou zakázku, manželka ustrašená z toho, aby se neprovalily domácí nespokojené řeči, pragmatický prospěchář, nepřátelé režimu odsouzení k práci metařů, šedé pokořené šourající se masy s hlavami sklopenými. Z jejich defilé bez dalších kontextů, skrytých příčin a následků se tak stal více „operní plakát“ než „antická tragédie“, jak si přál pro své první operní libreto David Radok.

I když Marko Ivanović přímo necituje dobovou hudbu, používá hudební ilustraci budovatelských masovek, kavárenské i hospodské hudby, při zpovědi velebného zvuku varhan s disonantními žesťovými ataky sochařova svědomí. Schopnost Marka Ivanoviće vytvořit postmoderní koláž zvukových charakteristik a veristické „dušemalby“ doplňuje „vyštěkávání“ rozkazů, vysoký tenor pro postavu ministra kultury (s čitelnou narážkou na Zdeňka Nejedlého), pochodové rytmy, zvuky zvonů.

Obrovitá studie palce

Otakar Švec na monumentální pomník spotřeboval 17 tisíc tun žuly. Třebaže sama megalomanská socha je na scéně zastoupená jen obrovitou studií palce, Radok s Ivanovićem na svou operu „spotřebovali“ rozsáhlý aparát třinácti sólistů, sbor Janáčkovy opery posílený o Český akademický sbor, Dětský sbor Brno a bohatě instrumentovaný orchestr. Vyjádřit bez stereotypů zvolené téma, které je třeba připomínat a k němuž by právě žánr opery mohl otevírat cestu, se ale hlouběji a komplexněji nepodařilo.

Přitom autoři měli k dispozici špičkové sólisty – Svatopluka Sema pro roli sochaře, Romana Hozu jako jeho kolegu, Ondřeje Koplíka v roli ministra kultury, Davida Nykla jako 1. tajemníka nebo Markétu Cukrovou jako sochařovu manželku.

Inscenátoři také využili technické možnosti nově zrekonstruovaného jeviště Janáčkova divadla, které umožňovaly dynamiku plynulých přestaveb mezi jednotlivými obrazy s epilogem mohutného výbuchu.

Ne vždy se podaří to, co v Naganu

S hledáním způsobu, jak pomocí prostředků opery uchopit peripetie naší minulosti, se potýkají čeští tvůrci už od dob předsmetanovských a často teprve čas ukáže, jestli jejich sdělení má širší přesah. V posledních letech se to u nás podařilo Martinovi Smolkovi v opeře Nagano o legendárním vítězství českých hokejistů. Zrůdnou děsivost 50. let prostřednictvím osudu Milady Horákové s využitím dobových dokumentů a mrazivým účinkem vyjádřil Aleš Březina v komorní opeře Zítra se bude..., kterou svou režií povýšil Jiří Nekvasil a strhujícím výkonem Soňa Červená.

A dokonce tisíciletou historií českých zemí s jejími vrcholy i pády se „propletl“ bez operní pompy, ale naopak s vtipem, mladistvou zvídavostí i odvahou kreativním odstupem, rozjařeným i pokorným, skladatel Lukáš Sommer v projektu Časoplet, který iniciovalo studiové uskupení Opera Studio Praha.