RECENZE: Ostré předměty řežou hluboko. Zkažené povětří amerického Jihu

Jméno pětapadesátiletého kanadského režiséra Jeana-Marca Valléeho je spolehlivým příslibem pozoruhodné podívané – připomenout můžeme tříoscarové drama Klub poslední naděje z roku 2013 nebo loňskou minisérii Sedmilhářky, jež získala čtyři Zlaté glóby. Sedmilhářky si vzaly na paškál pokrytectví maloměstské komunity „lepších rodin“, jejichž představitelky si vjedou do vlasů kvůli zpočátku banální příhodě ve škole. Ve svižně vyprávěné minisérii, která dala prostor jisté nadsázce, ale zároveň se dotkla závažného a aktuálně hojně probíraného problému domácího násilí, se uplatnil celý zástup vynikajících hereček v čele s Nicole Kidmanovou a Reese Witherspoonovou.

Traumatické vzpomínky

I tentokrát jde o příběh s výraznými ženskými postavami, je ovšem ještě temnější a v jeho základu leží téma sebepoškozování – nutkavé potřeby vyrovnat se pomocí zářezů do kůže s palčivými psychickými traumaty. Odtud název Ostré předměty a také určující charakteristika hlavní hrdinky, novinářky Camille, která přijíždí do rodného městečka Wind Gap ve státě Missouri kvůli reportáži o zmizení dvou dívek.

Camille má sice nejkrutější období svých potíží za sebou, ale do vyrovnané ženy má zjevně stále daleko: její spotřeba alkoholu je na hranici vážného problému a traumatické vzpomínky bývají na denním pořádku. Trýzní ji osud její sestry, která zemřela v dětském věku, i odměřený vztah, který k ní vždy měla její matka. A právě u matky (jež se mezitím znovu vdala a má další dceru v pubertálním věku) má po dobu své reportérské práce Camille bydlet.

‚Neznala jsem ho,‘ řekla o Kevinu Spaceym jeho seriálová manželka v Domě z karet

Celé to v jakési dobré víře spunktoval Camillin nadřízený, který je v jejím životě otcovskou figurou a mimo jiné žije v příkladném, harmonickém svazku bělocha s černoškou. Camillina upjatá matka Adora má naproti tomu ve svém výstavním domě černou hospodyni a je na první pohled zřejmé, že tu jde o bezprostřední pokračování tradice otrokářského Jihu. Od prvního dílu tudíž bude asi málokdo věřit, že se v těch dalších Adora dočká nějakých přílišných sympatií. A stejně tak se těžko může těšit na shovívavost vypravěčů celé městečko Wind Gap, když má na náměstí pomník jižanského generála a pořádá vzpomínkové akce na oslavu konfederačních hrdinů a hrdinek.

Ostré předměty totiž pracují s přesvědčením (svým způsobem optimistickým), že zlo má zřetelně vystopovatelný původ ve špatném společenském uspořádání nebo v jeho dědictví. Dívky ve Wind Gapu umírají v konečném důsledku proto, že se městečko nevymanilo z konfederačních tradic a z destruktivní nadvlády bílých snobů, a tudíž je v něm cosi od základu prohnilého. Tento zjednodušující přístup ovšem působí dost konjunkturalisticky – je tu zjevná souvislost s obrazoboreckým tažením proti konfederačním pomníkům z občanské války, které vrcholilo loni v létě. A co je možná horší, ubírá na napínavosti detektivní zápletce. Na druhé straně je pravda, že Ostré předměty jsou natočené podle knižního bestselleru Gillian Flynnové (která mimo jiné poskytla předlohu i pro úspěšný film Zmizelá Davida Finchera), takže vyluštění stejně mnoho diváků zná dopředu.

Otlučenost životem

I ty má ovšem režisér minisérie za úkol zaujmout – a je třeba říct, že toto zadání plní výborně. Zásadním způsobem mu v tom pomáhá vynikající Amy Adamsová v roli ženy, která se naučila žít se svým vnitřním (a vnějškově vydatně manifestovaným) zraněním, ale jejíž vysilující boj stále trvá. Jean-Marc Vallée našel pro hlavní hrdinku výrazný styl, k němuž patří i to, že se přepravuje ve starém volvu, jež celkem příhodně vyjadřuje její otlučenost životem, a s oblibou poslouchá naléhavé písničky od Led Zeppelin. (Nápaditá práce se zvukem a hudbou patří k poznávacím znamením Ostrých předmětů.) V rámci daností své role se činí i představitelka Camilliny chladné, pokrytecké a manipulující matky Patricia Clarksonová. Celkový dojem pak podtrhuje zneklidňující atmosféra městečka, jehož ulice křižují pubertální nymfy na bicyklech či kolečkových bruslích, které se čas od času stanou něčí kořistí.

Je to celé tak trochu hra na efekt, který je někdy až laciný, ale sehraná je na jedničku. Co víc si nakonec od prázdninové minisérie přát?