RECENZE: Pár nespojitých vzkazů veškerenstvu od Studia Hrdinů

Klíč k uchopení Lotzovy hry jako by dával závěrečný výstup nazvaný Aporie (což přeloženo z řečtiny znamená „neřešitelný rozpor mezi dvěma stejně dobře doložitelnými názory“), vlastně autorská (autobiografická) poznámka, ve které Lotz evokuje atmosféru jednoho svého docela obyčejného dne.

Nejlépe vycházejí výstupy v abstraktní rovině

Atmosféru, jež může vyvolávat pocit radosti z docela obyčejného žití, ale zároveň může i vzbuzovat tíseň, pocit prázdnoty, zmaru – smrti. Autor ve své hře přivádí na scénu nejrůznější postavy (počínaje dětmi z onkologického oddělení nemocnice, tělesně handicapovanou dvojicí a konče třeba spisovatelem Heinrichem von Kleistem či současným německým politikem Ronaldem Pafallou). S jejich pomocí buduje sérii volně plynoucích výstupů (přiznávajících svůj fiktivní, dramatický ráz), jež tematicky oscilují právě kolem uvedené autorovy evokace.

Inscenační tým Studia Hrdinů (dramaturgie Jan Horák, režie Jan Horák a Michal Pěchouček) si z Lotzova bujně fantazijního a interpretačně velmi otevřeného textu vybírá celkem pochopitelně jen něco.

RECENZE: AnderSen Divadla Na zábradlí je čirá symbolická imaginace

V představení vystupuje sedm herců: Marta Vítů a Dana Poláková ztvárňují Purla Schweitzkeho a Luma, bizarní dvojičku jakoby z nějakého prostoduchého dětského televizního pořadu, která naplnění smyslu svého života spatřuje v tom, že bude mít dítě; Natália Drabiščáková nešťastného otce (svobodný otec Klaus Alberts), jehož dceru Hildu (hraje ji Sára Arnsteinová) zabilo auto; Ivan Lupták vedoucího vývoje (sic!), který v roli televizního moderátora (s heslem Hlavně žádnou prázdnotu) nutí ostatní, aby prostřednictvím laserového přístroje vyslali svůj vzkaz do vesmíru; Jiří Kniha přesvědčeného skeptika von Kleista; a Eva Hacurová, která ztvárňuje hned několik postav (například Tlustou ženu, jejíž výstup v talk show na téma „tlustý jsou hustý – nebo jenom trapný?“ byl nakonec „vystřižen“). Inscenace působí nejlépe tam, kde se režisérům daří vytvořit silnou (výtvarnou) mizanscénu (třeba při „probuzení se“ vedoucího vývoje, kdy ostatní postavy-herci polehávají ve vybledlém, chladně krematorijním prostoru), kde své výstupy drží v povýtce abstraktní rovině, nechávají vyniknout jejich fantazijně absurdní ráz a jemně v nich parodují ostentativní vážnost.

Herecky takovému přístupu nejvíce konvenují výkony Marty Vítů a Dany Polákové – odosobněné, komické svou až jalovou jednoduchostí (herečky jsou navíc oblečené do jednobarevných šatů asociujících nemocniční „bláznovské“ košile). Naopak tam, kde výstupy získávají až příliš jasný „formát“ a postavy příliš pevné obrysy, se z inscenace napětí vytrácí, působí ploše, satiricky (pasáže se slizkým moderátorem Ivana Luptáka či pozérsky dekadentním von Kleistem Jiřího Knihy). Nepříliš šťastné, logiku postrádající je i obsazení Evy Hacurové v závěru do rolí Vedoucího vývoje a Luma.

Úspěch inscenací postavených na textech typu Pár vzkazů veškerenstvu tkví v tom, jak nápaditě se jim podaří jednotlivé výstupy prodat a jaké – byť třeba jen asociativní – vazby mezi nimi vzniknou. Vazby, které inscenacím mohou dopomoct k jisté celistvosti. V případě Studia Hrdinů vznikl tvar, ve kterém zaujmou jen jednotlivosti. Tvar, který by mohl trvat hodinu – a nebo také tři –, a nic podstatného by se nezměnilo. Rozbitou strukturu Lotzova textu se ve Studiu Hrdinů nepodařilo povýšit ve smysluplnější celek.