Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Pavel Kohout aneb přítoky. Spisovatel by mohl svá slova o posledním díle přehodnotit

Kultura

  16:00
PRAHA - Je to možná můj opus ultimus, mé poslední dílo,“ nechal si Pavel Kohout vysázet stříbrnou literou rovnou na obálku své novinky. Knihu s titulem Přítoky románů vydal před pár týdny Odeon. Je to vyloženě opulentní počin: jednak bilance svého druhu, jednak rodinný podnik.

Dramatik a spisovatel Pavel Kohout foto: archiv MAFRA - Ondřej Němec

Kohout, narozený v červenci osmadvacet, totiž probral svou prózu od roku šedesát po současnost a vyrubal z ní drobnější texty, o kterých usoudil, že obstojí samostatně. Žánrově je zařadil jako povídky. V knize jich je třiatřicet plus jedna bonusová od autorovy manželky Jeleny Mašínové. A nejenom textem je tahle kniha živa, taky barevnými reprodukcemi řady obrazů Kohoutova syna Ondřeje plus jeho manželky Evy Vonešové, řečené Vones.

Navenek to působí opravdu monumentálně, jako z té slavné Hiršalovy básně: „v záplavě potlesku a díků / kouzelník končí. / Končí a s úklonou se loučí.“ Co tedy Kohout ve své „staronovince“ před čtenářem vykouzlil?

Šátek, pes a Kostarika

Začíná se v šedesátém roce veršem v próze. Kohout vyvolává dávný portrétní obrázek, na němž se v mariánskolázeňských kulisách předvádí starý Goethe po boku mladé slečny von Levetzow. Láká ji na minerály i pod čepec. Ale víme z dějin, jak to dopadlo: Ulrika dala věčnému romantikovi košem. Škoda že Kohout nezalovil ve vodách ještě hlubších. 

Jako prozaik totiž debutoval už v padesátém roce titulem O černém a bílém, kolekcí brutálně stalinizovaných pohádek, kde kupříkladu pionýrský šátek blouzní, jak ten ošklivý kapitalismus rve člověku kůži z těla. Ten kontrast by mezi „přítoky románů“ jistě patřil. A nejen proto, aby byl zřejmý autorský vývoj komplet, ale i proto, že Kohout má formální různost, pružnost, někdy až experiment zřejmě rád. V knize jsou sice „povídky“, ale bralo se leckde: ve sbírkách fejetonů, v autorově dvojdílném memoáru, v knížce pro děti (kde je mimochodem docela vtipně pojednán význam kosa pro rozvoj kosmonautiky nebo pro Kostariku).

Jednou se vypravěčsky jede po černé lince absurdity a grotesky, po tenkém švu mezi normalitou, abnormalitou a nenormalitou; jindy jsou zábavně reflektovány velké dějinné zlomy (kterých ostatně Kohout zažil za svých dosavadních dvaadevadesát let víc než dost); do třetice pak autor referuje o vlastním významu, obecném přínosu i konkrétních hrdinských činech na pozadí proměnlivé dobové reality: politické, společenské, kulturní. Konkrétní položky si zkuste přiřadit sami: Kde je zakopán pes, Smyčka, Katyně. Anebo Z deníku kontrarevolucionáře, Hvězdná hodina vrahů, Nápady svaté Kláry.

Je to sice celé dobrý nápad, tohle konceptuální stopování „přítoků“ ve vybraných položkách vlastní bibliografie, jenže ve výsledku nic moc nového pod sluncem. Nejedna Kohoutova kniha je už prostě v kánonu. To má dvojí efekt: jednak jsou některé texty notoricky známé, jednak se zdají už poněkud passé, včerejší.

Pádný argument

Až na finále. To patří nejrozsáhlejšímu textu knihy. A nejde o žádný „přítok“, ale první desítky stránek z rozepsaného románu. Dostal název Dejbúk. Je to fantastická jízda, bez nadsázky nejlepší položka v celé knize. Hrdinou je osmnáctiletý floutek, který si vede, respektive diktuje deník. Svěřuje se mu, že rád běhá, že ho málem skolila nymfomanka, že občas neví, jestli nebude další válka – a k tomu chytá sem tam nějaké informace o těch, co jsou kolem něj nebo tady žili před ním. Pak je hrdina jednoho dne naverbován do „natodivižn Visegrád Six“, aby se nachystal na válku v reálu: válku s Rusákem, jak jinak.

Všecky ty zápisy letí kupředu děsivou, přeludnou rychlostí. Řeč vyražená z pantů, polámaná, zmrzačená. Pubertální, digitální, dysortografická. Samý anglicismus a moře chyb všeho druhu. Hodně to připomíná živelný styl Jáchyma Topola, a nejen styl, vlastně i téma, hlavně v románu Kloktat dehet. Připomíná, ale je to jiné, své.

Možná by mohl Pavel Kohout ta obálková slova o Přítocích románů jako svém „opus ultimus“, svém „posledním díle“ přehodnotit. Dejbúk je víc než pádný argument.

PAVEL KOHOUT: PŘÍTOKY ROMÁNŮ

Odeon, Praha 2020, 400 stran

Autor: