RECENZE: Podivín a jeho šelmy. Snímek Chtěl jsem se ukrýt je důležitým počinem

První úspěch zažil film Chtěl jsem se ukrýt na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně, kde Elio Germano (* 1980), představitel Antonia Ligabuea, získal ocenění Stříbrného medvěda za nejlepší mužský herecký výkon. Nutno dodat, že úspěch v Berlíně zažil bezmála před šedesáti lety také krátkometrážní dokumentární film Lo specchio, la tigre e la pianura (Zrcadlo, tygr a nížina), který zachytil „rituály“ podivínského malíře Antonia Ligabuea. Čtvrthodinový dokument realizoval Raffaele Andreassi a v roce 1961 za něj právě na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně získal Stříbrného medvěda – zvláštní cenu poroty.

Andreassiho dokumentární záběry jsou ojedinělým a cenným svědectvím. Zaznamenávají malíře v momentě, kdy se chce podobat a přiblížit zvířatům, a proto ze sebe vydává „zvířecí“ zvuky a skřeky. Kdy maluje svůj portrét a svíjí se na zemi, protože mu „cosi“ v jeho počínání brání. Kdy se převléká do ženských šatů, aby se tak alespoň na chvíli cítil šťastný „v blízkosti ženy“. Zatímco při sledování těchto syrových autentických záběrů může člověka chvílemi až mrazit, filmový Antonio Ligabue v podání Elia Germana si svou bezprostředností dokáže diváky získat a podmanit.

Děj nás zavádí nejprve do německé části Švýcarska v období prvních dvou desetiletí 20. století, aby nám ve zkratce přiblížil Toniho dětství a dospívání poznamenané nejen tím, že nevyrůstal s vlastní matkou, ale v pěstounské rodině s despotickým otčímem, ale i zdravotními a psychickými problémy. Aby komplikací nebylo málo, vlastní matka, italská emigrantka, nikdy neuvedla jméno Antoniova otce. Za svého ho přijal – i když pouze úředně – muž, za kterého se následně provdala. Byl jím italský emigrant Laccabue, který malého Antonia zaregistroval ve své domovské obci Gualtieri, městečku v Pádské nížině nedaleko Parmy. (Také Antonio se jmenoval Laccabue, verzi Ligabue začal užívat v roce 1942.)

Hlavní část filmu se odehrává v Itálii, kam byl Antonio vyhoštěn následkem neadekvátního chování k nevlastní matce. Ze dne na den se ocitá jako dvacetiletý mladík, bez znalosti italštiny, v městečku Gualtieri. Tam a v krajině na břehu řeky Pád prožije svůj život, ve kterém ho kromě nepochopení, posměchu a hospitalizací v psychiatrických ústavech čeká také satisfakce v podobě uznání a ocenění jako výborného a svérázného malíře. To mu umožní splnit si některá další přání. Patří k nim koupě více než jedné desítky motocyklů a tří automobilů (s vlastním šoférem). Stroje úzkostlivě opečovává jako živé bytosti.

Na počátku jeho umělecké kariéry byl malíř a sochař Renato Mazzacurati, který ho objevil ke konci dvacátých let v chatrči u řeky, kde žil několik let samotářským životem. Mazzacurati ho přivádí na svůj hospodářský statek, kde mu umožní bydlet ve svém ateliéru a Antonio tu začíná malovat. Ligabue už ví, že chce být malířem a zanedlouho je přesvědčený o tom, že jím opravdu je. Několikrát uslyšíme z jeho úst větu: „Já jsem malíř, jsem velký malíř.“

V malbách tlumočí nejen to, co vidí, ale i vlastní vize. Nejčastěji to jsou zvířata, která mu byla velmi blízká a dokázal s nimi komunikovat zřejmě lépe než s lidmi. Často zobrazoval zvířata v momentě agrese, při lovu kořisti. Oblíbenými byli zejména dravci jako orel nebo hadilov písař. Imponovala mu také domácí zvířata, souboje kohoutů nebo splašení koně. K nejoblíbenějším ale patřily šelmy jako tygr nebo levhart, které opakovaně zobrazoval, často útočící a běsnící. Dominantní zvířata v akci obklopoval detailně propracovanou, stylizovanou vegetací.

Ve filmu jeho „dorozumívání se se zvířaty“ přibližuje scéna s krocanem na dvoře hospodářského statku. Kamera bravurně zabírá střídavě z velké blízkosti pobíhajícího Antonia a krocana spolu s tvářemi zvědavě přihlížejících dětí. Silný smysl pro detail a dlouhé záběry, mnohdy podbarvené hudbou, jsou charakteristické pro celý film.

Zájem oborníků a sběratelů, kteří Antonia podporovali v jeho tvorbě, vrcholí samostatnou úspěšnou výstavou v Římě v roce 1961. Padesátá léta a počátek let šedesátých byly jeho nejplodnějším obdobím, ve kterém se také intenzivně věnoval zobrazování sebe sama. Krátce po římské výstavě Ligabue prodělá mozkovou mrtvici a zůstane částečně ochrnutý. Na filmovém plátně se s námi loučí „tančící“ uprostřed topolového háje na břehu řeky. Ve zpomaleném snovém přeludu ho vidíme v ženských šatech. Rituál strojení se do ženských šatů v něm navozoval pocit štěstí, touha po opětovaném vztahu, jak je patrné, ale zůstala nenaplněná.

Celovečerní snímek Chtěl jsem se ukrýt je důležitým počinem. Díky filmovému zpracování má osobnost a dílo Antonia Ligabuea možnost dostat se do povědomí především za hranicemi Apeninského poloostrova. Film lze vnímat i jako součást „kampaně“, která propaguje – zejména prostřednictvím výstav po celé Itálii – tvorbu Antonia Ligabuea už několik desítek let. Není snadné setkat se s jeho díly v muzejních a galerijních sbírkách, v drtivé většině jsou v majetku soukromých sběratelů.