V České republice si Banhart odbyl koncertní debut už v roce 2013, kdy jej hostil festival Colours of Ostrava. Jeden z recenzentů jeho tamního koncertu napsal: „Projevil se jako možná největší introvert celého festivalu a ve svých krásně podivných písních proplétal snivé melodie s občas až ´pokleslými´ a třeba nesourodými zvuky v jeden organický celek, čistý jak slovo Boží.“
Právě to, míchání zdánlivě neslučitelných prvků a zároveň jakási prostota, otevřenost, přímočarost či spíše bezelstnost, nekonečná hravost, to všechno jsou hudební rysy stylu, který společně s dalšími freakfolkovými průkopníky, jako jsou například sestry CocoRosie, Devendra Banhart formoval.
Latinský rytmus v krvi
Jeho životopis je pro folkového písničkáře přímo učebnicový – rodiče patrně dost „ujetí“ hippies, matka Venezuelanka po rozvodu malého syna odvezla do své jihoamerické vlasti, kde žil do puberty, tam život v bídě, která v podstatě pokračovala i v pozdějším mládí, lemovaném squatováním a hraním na ulicích v Americe i Evropě.
Není náhoda, že mezi prvními, které jeho písničky zaujaly, byli američtí rockoví experimentátoři Sonic Youth, kteří jej pozvali jako předskokana svých koncertů, a Michael Gira, předák skupiny Swans, jenž Banhartovi nabídl smlouvu se svým labelem Young God Records – a debutové album Oh Me Oh My mělo u kritiky zasloužený úspěch. Postupem času a s dalšími alby se pak na poli „praštěného folku“ stal světovou hvězdou a vzorem k následování.
Když si přečteme, které předchůdce považuje Devendra Banhart za své pěvecké vzory, je to velký paradox: jsou mezi nimi třeba Mick Jagger, Kurt Cobain nebo hvězda pákistánského duchovního zpěvu Nusrat Fateh Ali Khan.
Tedy vesměs vokalisté mimořádně exaltovaní, oproti nimž se Banhartův introspektivní projev vlastně jakoby téměř ztrácí. Staví však pouze na jiných kvalitách, křehkosti, intimním sdělení. Mnohem blíže má třeba k Leonardu Cohenovi, jehož písně ostatně před pár lety společně s Beckem a dalšími kolegy přezpíval. A i na novém albu Ma, již třetím pro proslavené „lahůdkové“ vydavatelství Nonesuch, má písničku Memorial, která jako by z Cohenova raného zpěvníku vypadla.
Na albu, které Banhart přijede naživo představit do Prahy, se vůbec představuje v mnohem klidnější, méně experimentální poloze. Je to jistě tématem alba, kterým je mateřství a jež písničkář považuje za velmi osobní. Což se zčásti odráží i v tom, že některé písně jsou zpívány ve španělštině, kterou – ač narozen v Texasu – považuje Banhart za svůj mateřský jazyk.
A latinu, latinský rytmus, má zjevně v krvi, což v mnoha náznacích předvedl už na starších albech, tentokrát se ale k těmto kořenům hlásí hned v několika skladbách. A za takovou October 12 by se nemusel stydět ani Antonio Carlos Jobim. Naproti tomu se Banhart neuzavírá ani před vyloženými, byť značně sofistikovanými pop songy, jako je Carolina nebo My Boyfriend’s In The Band.
Zvuková vynalézavost v rámci celého alba možná ustoupila trochu do pozadí ve prospěch výpovědi a hudební přímočarosti, aniž by se však z nahrávek ztratila hravost a určitá delikátnost. A v neposlední řadě prvky soundu, pro který je někdy Devendra Banhart považován také za spolutvůrce nové vlny psychedelické hudby – ty ale najdeme spíše v produkci a mixu alba než instrumentaci nebo interpretačním pojetí.
Album s řadou hostů vzniklo hodně studiovým způsobem. Proto bude velmi zajímavé zjistit, jak nové skladby budou znít v živé podobě.
