Neděle 12. července 2020svátek má Bořek 9 °C polojasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Půllitr i skleněnka z Lidic. Ve Dvaceti minutách na vsi se žádné vyčerpání metody nekoná

Jiří Padevět - Dvacet minut na vsi. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Padevět - Dvacet minut na vsi. | foto: ACADEMIA

LIDICE Ty sociologicko-filozofické fráze slyšel už nejspíš každý: doba se zrychluje, vizualizuje atd. Těžko pro to hledat lepší ilustraci v krásné literatuře, než jakou aktuálně servíruje Jiří Padevět (* 1966).

Jestliže bratři Mrštíkové vydali v letech 1903 a 1904 svůj slavný Rok na vsi, spisovatel a historik, držitel Magnesie Litery za Knihu roku 2014, si dneska vystačí s „dvacetiminutovkou“. Jeho Dvacet minut na vsi, vydaných pod hlavičkou nakladatelství Academia, kterému Padevět řediteluje, je taky značně útlejších: Mrštíkové mají hodně přes tisíc stránek, Padevět nějakých osmdesát. A přibylo obrazového doprovodu, dobrá polovina jeho knížky jsou dobové fotografie. Co je na nich k vidění a o jakou dobu jde?

Zatímco Alois s Vilémem napsali „kroniku moravské dědiny“, Jiří Padevět zůstal ve středočeském kraji a v čase, který coby historik zevrubně zkoumá ve svých monumentálních, mnohasetstránkových publikacích, jako Průvodce protektorátní Prahou, Průvodce stalinistickou Prahou, Krvavé finále nebo Komunistické lágry. Tedy první republika, druhá světová válka a vrcholný stalinismus, potažmo jeho odlehčená verze z pozdější dekády. A jeho dědina? Tou jsou Lidice, středočeská ves, na které se brutálně vyřádila zvrhlá německá moc v polovině roku 1942 poté, co Jozef Gabčík, Jan Kubiš & spol. sprovodili ze světa obávaného šéfa českomoravského protektorátu Heydricha.

Padevět se pohybuje terénem své beletristické knížky stejným způsobem jako ve svých „průvodcích“. Nejde po celku, po obecnostech, zajímají ho konkrétní lidé, místa, události. Ne hlavní proud, ale ty nejmenší přítoky. Základy jeho vyprávění jsou reálné, dohledatelné v historické skutečnosti, nadstavba je fiktivní. V rámci svých aforisticky zhutněných minipříběhů, které si vystačí rozsahem s polovinou stránky, pracuje pak primárně s pozorováním. Žádná přímá řeč, jen pohyby, gesta – a situační údiv. Ten je u autora jako doma. Ovšem nikoli údiv přerůstající v kosmickou hrůzu nebo existenciální děs, jako spíš dětské okouzlení, „první“ vidění lidí a věcí, jaké praktikovali ve své poezii třeba Jiří Wolker, Vítězslav Nezval nebo Ivan Blatný.

Dnes buďme ještě veseli...

U Jiřího Padevěta hraje člověk stejně důležitou roli jako věc. Popisné číslo stavení stejně jako křestní jméno vybraného obyvatele. Výmalba pokoje, všední úřední úkon, nečekaný nález v prázdné školní třídě – ale i kosa, židle, půllitr, skleněnka. Věci jsou v autorském vidění vybaveny jakýmsi vnitřním samopohybem, mění se, vedou s člověkem, kterému jsou nablízku, specifickou „řeč“. Antropomorfizace má u autora poetistický, možná rovnou surreální kořen: stačí zavřít oči a hned je místo jedné reality celý vějíř skutečností, nekonečné množství možných čtení, možných světů. Ostatně surrealismu, ať tomu českému, ať tomu francouzskému, fandí Padevět kontinuálně i jako nakladatel.

Padevětovy odborné práce i jeho beletristické knížky (Dvacet minut na vsi je pátá v řadě) jsou spojité nádoby. Přelévá se v nich osobitě zužitkovaný koncept, který razí historici po světě už nějakou tu dekádu: obrat k všednosti a každodennosti, banalitě i specifičnosti lidské existence. Takový přístup má svůj jasný líc: vrací anonymním obecnostem jedinečná jména, ukazuje za každým činem konkrétní tvář, člověka, který má jméno, rodinu, osud. Ale má i možný rub: dá se aplikovat donekonečna. Po Lidicích mohou přijít Ležáky. A po nich třeba stovky míst s podobně tragickým osudem v Polsku, na Ukrajině, v Bělorusku... Lidé žili a trpěli vlastně skoro vždycky a všude.

Jiří Padevět samozřejmě tohle riziko tuší. A proto své prozaické tituly v rámci možností a mezí variuje: jednou vyzkouší historické hádanky a mystifikace, jindy pracuje metodou apokryfu, jednou jde přes různé lokality a celá století, jindy si vystačí s jediným místem a s týdny a měsíci. Zatím se žádné vyčerpání zvolené metody nekoná. Takže? Jak básnil František Gellner zhruba v letech, kdy bratři Mrštíkové vydávali svůj Rok na vsi: „Dnes buďme ještě veseli / na naší bílé posteli! / Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví...“

Na podzim může přijít katastrofa, varuje bývalý viceguvernér centrální banky

Pro Čechy je nebe nízko, píše ve své knize Mojmír Hampl. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Patří mezi nejtalentovanější a nejznámější ekonomy v Česku. V pouhých 32 letech se stal viceguvernérem České národní...

Velké srovnání cen zubařských zákroků. V regionech se liší i o tisíce

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Stomatologie je už léta oborem, v němž pacienti musí hodně platit. Pomalu se to ale mění. Akutní péče je díky větší...

Radit lidem, aby během pandemie seděli doma, byla chyba, říká Pavel Pafko

Přední chirurg a brzy osmdesátník Pavel Pafko má za sebou tři etapy... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Zdůrazňuje, že není žádný king, ani se nepovažuje za mimořádně talentovaného. Pavel Pafko prý jen pracoval víc než...