Nad příběhem nadaného jazzmana, který se rozhodl živit chytlavými popěvky, vydělal si tím a je spokojený, není důvod se pohoršovat (byť také není proč takový přístup vyzdvihovat a dávat za vzor). Maximálně lze zalitovat talentu, který třeba mohl přinést i nějaké cennější plody, je to ale věc dotyčného hudebníka – pokud se pohybuje v obecně svobodných a rovných podmínkách. To ovšem možná platí pro druhou část kariéry Vladimíra Štancla vulgo Michala Davida, rozhodně nikoli pro tu první, známější.
  |
Nejde o to, aby se donekonečna ostrakizovala jedna osoba, která to možná doopravdy schytala i za jiné. Oslavou její kariéry (a tou portrét k šedesátinám Michala Davida rozhodně je) se nicméně dostává dalšího pardonu principu, který na sklonku socialismu zamořil společnost a vytvořil vrstvu cynických „dětí ráje“, které nehodlaly přijít o vítr v zádech tím, že by se bouřily proti systému, jímž ve skutečnosti pohrdaly.
Ti ambicióznější z nich vyhodnotili situaci tak, že nezaškodí si s komunisty aktivně zadat; někteří možná správně tušili, že bude-li jich takových hodně, nebude to ani po případném převratu zásadní překážka v další kariéře. A přestože existovalo také dost těch, kteří takto neuvažovali, vývoj dal víceméně zapravdu těm prvním: paradoxní je, že se z tehdejších mladých pragmatiků rekrutují dnešní figury na obou pólech proklamovaného zápasu o demokracii. Někdejší nepřesvědčený člen KSČ je majitelem všeho a kontroverzním předsedou vlády, někdejší rovněž nepřesvědčený kandidát členství stojí v čele veřejnoprávní televize a hrdinně čelí politickým tlakům.
Michal David se v dokumentu upřímně diví, proč ho lidé považovali za „bolševický prototyp“, když ho vyhodili z pionýra a nevzali do SSM (a kdyby tu bolševik nebyl, zdědil by továrnu). „Bolševický prototyp“ oné éry byl ovšem právě mladý schopný člověk, který to hrál na obě strany – toužil po možnostech Západu, ale pomáhal komunistům tvrdit, že je v Československu vše na nejlepší cestě k šťastným socialistickým zítřkům, žije se tu báječně a není žádný důvod revoltovat. A jestliže v době vstupu do ansámblu Františka Janečka bylo Michalu Davidovi sedmnáct a možná opravdu jen chtěl „žít, jak žít se má“ (což bože chraň není nějaký morální imperativ, ale přesvědčení, že smyslem života je být happy), o pár let později už musel bezpečně vědět, čeho je součástí.
Kritici smeknou čepici
Zvláštní úlohu mají v dokumentu vstupy hudebního publicisty Josefa Vlčka. Jeho fundovaný a vyvážený text o Michalu Davidovi z roku 2018 si lze přečíst na Aktuálně.cz – nějak se ale stalo, že i když v zásadě říká stejné věci, ve filmu jsou jaksi zakulacené a zbavené všech ostřejších hrotů. Ve jmenovaném textu Vlček třeba píše, že „v showbyznysu měl Janeček sice čtyři nebo pět konkurentů, ale pravděpodobně ve snaze je předstihnout se spojil s ďáblem.
S partajními bossy koketovali všichni, ovšem Janeček byl daleko vepředu“. Ve filmu po této větě zůstaly jen jakési tři tečky. A promlouvá místo toho samotný František Janeček, který s láskou vzpomíná na dobu socialistické hitparády: „Ta soutěživost gramofonových firem byla velmi motivující.“ (Soutěživost na českém spotřebním trhu byla v té době jak známo obecně velmi motivující a přinesla třeba skvělé oděvní modely nebo designového walkmana od Tesly.)
Spartakiádní skladbu Poupata Františka Janečka a Jaroslava Machka s refrénem „Krásný úděl máte/máme dnes, kráčet k zítřku, žít a kvést“ Vlček komentuje tak, že „když se podíváme na ten text, tak vlastně (...) to kromě první věty není moc politická písnička.“ U písně, kde se jedna věta opakuje stále dokola, to ovšem není úplně nejpřesvědčivější argument.
Pozoruhodný je také popis toho, jak režim vnucoval infantilně optimistické písně celému národu: „Cílem Kroků bylo dělat zábavnou hudbu pro mladší generace, jenže jsme malá země a ta hudební scéna se v té době nediferencovala.“ Že se tedy na lidi odevšad valil zpěv Markéty Muchové nebo Pavla Horňáka, zatímco jiní měli zákaz, bylo tím, že jsme malá země a hudební scéna „se nediferencovala“.
Celkem poprávu režie dokumentu za jiný Vlčkův vstup vstřihla úryvek z písně Michala Davida: „Jednou kritici smeknou čepici před klukem, co stal se přes noc hvězdnou stálicí“. Klanět se principu „co je výhodné, je vždy dobré“ (což nedělá přímo Vlček, ale dokument jako celek zcela nepokrytě) je ovšem cesta, která nás vede (a spíš už dovedla) zpátky k étosu radostných osmdesátek.
MICHAL DAVID – ŽÍT TAK, JAK SE MÁ |
