Havel byl vnitřně silný člověk a za všech okolností slušný. To byla jeho přirozenost, kterou ale také účinně používal jako mimikry. Mátl tak své odpůrce, kteří si mysleli, že už ho dostali, a pak byli překvapeni, že je sice slušný, ale jako skála. Toto je hlavní problém filmu, někdy komické fabulace jsou v tomto případě podružné.
Slávek Horák to, jak se říká, myslel dobře a řekla bych, že si Václava Havla váží, přesto z něj ve svém filmu udělal místy až komickou figuru. Ve scénáři splétá realitu s fikcí, ale tyto nikým nezkorigované fantazie bohužel nesměřují k uvěřitelné výpovědi, tématu.
Navzdory nároku na básnickou licenci, tvůrci se žánru životopisného filmu nezřekli, a tak jejich bájení a zjednodušování nezřídka končí u parodie. V lepším případě u komiksu z nedávné historie, který je dnes tak oblíbeným žánrem – však postavy také občas vypouštějí zjednodušující bubliny.
Směšná představa 60. let
A to od první minuty filmu, kdy se divákům předkládá divadelní atmosféra 60. let coby jednoho velkého mejdanu a svádění děvčat. Scénář záměrně realitu černobíle vyhrocuje a uchyluje se ke zjednodušování a zkreslování.