30. srpna 2018 14:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: R. L. Boyce a jeho krása se špínou za nehty

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
R. L. Boyce | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy R. L. Boyce | foto: Blues Alive

Na světě existuje patrně jen jedno jediné místo, kde ještě žije bluesová muzika folklorním způsobem a předává se z otce na syna. Právě tam žije kytarista a zpěvák R. L. Boyce, který nyní, ve svých 63 letech, vydal třetí album, Ain’t Gonna Play Too Long.

Zmíněná oblast leží v severní části státu Mississippi a hudební styl, který se na tamních zápražích a v hospodských klubech, takzvaných juke jointech, provozuje, nese název hill country blues.

Svět se o této vrcholně syrové, nekompromisní hudbě, postavené na dravém zvuku laciných elektrických kytar v rukou veteránů v důchodovém věku, dozvěděl na začátku 90. let. Tehdy místní nezávislé vydavatelství Fat Possum způsobilo senzaci tím, že začalo vydávat nahrávky místním muzikantům Junioru Kimbroughovi, R. L. Burnsideovi nebo T-Modelu Fordovi.

V bluesovém světě se z nich staly celebrity a jejich desky dokázaly, že bluesový idiom stále žije, ba dokonce má co nového nabídnout. Do těchto dnes už klasických nahrávek se doslova zbláznili nejen kritici, ale i muzikanti jiných žánrů, třeba zpěváci Iggy Pop nebo Robert Plant. Mnohé z nahrávek zmíněných mississippských veteránů prošly moderní produkcí a remixy, které ukázaly, jak dobře si moderní technologie s touto de facto insitní hudbou rozumějí.

Uběhl čas, ti, kdo hill country blues vynesli na světlo, většinou zemřeli, ale jejich odkaz nesou jednak jejich potomci (na současné scéně je hned několik Kimbroughů i Burnsideů), jednak muzikanti, kteří se přímo od nich učili. Jedním z nich je právě i R. L. Boyce.

Hluboko k podstatě

Boyce, jehož budou mít šanci čeští bluesoví fanoušci vidět poprvé naživo letos 16. listopadu na festivalu Blues Alive v Šumperku, získal lásku k blues díky legendární osobnosti této oblasti Fredu McDowellovi a byl přímým muzikantským žákem R. L. Burnsidea. Debutové album nicméně vydal až ve svých dvaapadesáti letech roku 2007, spolupracoval na něm mimo jiné Luther Dickinson, známý z kapel The Black Crowes a North Mississippi Allstars.

Ten také vloni produkoval Boyceovu druhou velkou desku – Roll And Tumble, jejíž kvalita byla potvrzena nominací v posledním ročníku cen Grammy. Tam se o prvenství ucházela v konkurenci velkých a tehdy daleko slavnějších jmen bluesové hudby včetně Rolling Stones, kteří nakonec Grammy za desku Blue & Lonesome „shrábli“.

R. L. Boyce

R. L. Boyce

Jak ale slyšíme z aktuální novinky, která vyšla na začátku srpna, Boyce náhlá sláva nezměnila vůbec v ničem. Jeho hudba zůstala stále stejně syrová a tvrdá, blížící se výrazově spíš garážovému rocku než uhlazeným a často přeprodukovaným nahrávkám současných městských bluesmanů. Ona příslovečná „špína za nehty“, tolik typická pro zakladatele žánru, je v jeho hře stále přítomna.

Album Ain’t Gonna Play Too Long, které opět produkoval Luther Dickinson, je vlastně záznamem jakéhosi dvoudenního jam sessionu, při kterém muzikanti přicházejí i odcházejí, někdy s Boycem hraje jen bubeník Cedric Burnside, vnuk zmíněné mississippské legendy (elektrická kytara a na kost oholené bicí je v žánru hill country blues nejběžnější aranžmá), někdy přijde druhý kytarista, Lightin’ Malcolm, na slidekytaru si zahostuje producent, jindy Boyce se svou kytarou u mikrofonu osamí.

Jednotlivé písně jsou často postaveny na jediném akordu nebo riffu, z nejslavnějších bluesmanů právě touto harmonickou strohostí, ve které se stoprocentního vrchu dostává hráčskému a pěveckému výrazu, může Boyce připomenout Johna Leeho Hookera.

Boyceova hudba, stejně jako nahrávky jeho kolegů ze stejného kulturního okruhu, není nic pro posluchače, kterým je synonymem blues bravurní pětiminutové kytarové sólo. Na to se tu nehraje, to by nikdo z protagonistů ani neuměl. O to blíže se ale poslechem té desky dostáváme k čisté podstatě bluesové hudby. 

obzOndřej Bezr
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz