Je to experiment, ale zároveň v režii Daniela Hrbka vznikla svébytná inscenace, která má blízko k poetice absurdních dramat, ke scénické montáži, tvaru, který se rodí z tříště a dokáže relativně krátké dialogické výstupy spojit ve výpověď. V tomto případě dokonce existenciálně laděnou a navíc rezonující s dnešní chmurnou dobou. Ostatně robot, který tu opakovaně vstupuje do kontaktu s lidmi a touží po komunikaci, zůstává vlastně pořád sám, bojuje s nepochopením a stále mu něco uniká.
  |
Výměna energie
Tento moment je zajímavý z několika důvodů, vždyť samota a izolace je jedním ze silných témat současnosti. Znamená to snad, že umělá inteligence dokáže vyjádřit, co je aktuální? Asi ne úplně, ale inspirující je, že na základě slovních asociací vygenerovala právě takové dialogy. Hodně se tu mluví o lásce, blízkosti, touze milovat se, strachu, smrti, násilí, je tu spousta obratů, které překvapí svým absurdním humorem.
Robot třeba o sobě v jedné chvíli řekne, že je americký prezident (?!), nebo chce být hercem, líbí se mu hrát padouchy, do dialogů pronikají různá současná klišé, omletá slovní spojení jako „máte svůj den“ nebo naopak nečekaně poetická jako „budu se s tebou milovat celým tělem“. Vrcholem je pak přímo beckettovský dialog, který robot (Jacob Erftemeijer) vede s mužem žádajícím ho, aby jej zabil (Tomáš Petřík). Dokonale vyjadřuje častou nesmyslnost i směšnost lidského konání, těžko definovaný úpadek. I slovní vulgarita tu výborně funguje a oba herci tuhle absurdní klauniádu hrají výtečně.
Tvůrci se zaklínali tím, že v dialozích provedli jen drobné škrty, zejména když text byl nesrozumitelný nebo retardoval dramatickou situaci. Ale byli to oni, kdo vygenerované dialogy vybrali a sestavili a život jim jako v každé inscenaci vdechli herci. Je třeba říci, že dostat emoci do takto konstruovaného textu muselo být náročné a není se co divit, když režisér Hrbek v diskusi uvedl, že herci byli hrou doslova vysátí a dali jí ze sebe všechno, zatímco u hry psané člověkem je to s příjmem a výdejem energie obráceně.
Strukturu inscenace tvoří kratší situace naplněné dialogy – robot poté, co jej opouští jeho mistr, potkává různé ženy a muže. Je to jakási poznávací anabáze, stálý střet se světem lidí a robot z něj vychází, podobně jako čapkovští umělí hrdinové, jako tvor s citem nebo aspoň jako ten, kdo po citu touží.
Robot Jacoba Erftemeijera má mléčně zakalený pohled díky němuž působí až dojemně neobratně, je to bytost v cizím světě, vyděšená a zároveň i pobavená z toho, s čím se seznamuje. Trochu také působí jako hologram, ve velkých bílých kotníkových botách na surové gumě se pohybuje mechanicky až nejistě, jeho jinakost se přirozeně rodí z emočního napětí.
Jsou kreativní jen lidé?
Inscenace vznikla ve sklepním studiu Švandova divadla a dobře využívá jeho daností (holé cihlové zdi). Režie vsadila na jednoduchý styl a dbá především na herecké rozehrávání situací na umocnění jejich absurdního vyznění. Její výtvarná podoba je také čistá, pracuje hlavně se světly, kontrasty, černou a zelenou i modrou a svítícími elementy, geometrickými obrazci jako kruh a čtverec.
Vpravo se nad jevištěm vznáší obrazovka, kde se ve tmě občas míhají číslice a znaky v rastru čili něco, o čemž se laik domnívá, že je programovací jazyk. Případně se zde objevují detaily snímané živě videem, celkově vše působí jako oživující ornament jinak strohé scény.
Premiéra se odehrála v pátek minulý týden online a po ní také následovala diskuse, která se v závěru už více týkala robotiky a umělé inteligence, ale i tak otevřela řadu zajímavých témat, a to i do budoucnosti. Otázka, kolem které se debata točila, zněla, nakolik je kreativita čistě lidská vlastnost.
Nemyslím si, že by umělá inteligence mohla ohrozit živé autory, však také dramaturg s režisérem zdůraznili, že robot neumí napsat hru jako celek a neumí uvažovat v tom smyslu, že postavy něco jiného říkají a něco jiného si myslí. Ale není vyloučeno, že to bude v budoucnu umět.
Překvapující a inspirující ale určitě je, že snažení o využití umělé inteligence jako dramatického autora zrodilo text, který nese určitou divadelnost a lze jej vnímat jako dada, existenciální grotesku, absurdní drama, nonsensovou hříčku. Čili zcela v intencích poetik, kterými se dnešní divadlo vyjadřuje. A položit si otázku, kde to všechno ten robot pochytil a proč do něj vložené okruhy zpracoval právě tímto způsobem.
AI: KDYŽ ROBOT PÍŠE HRU |
