Z autentických veřejných projevů známých tváří české pop-music i některých tuzemských politiků sestavil režisér Braňo Holiček svoji inscenaci Roky a kroky. Zažijete hodně excentrismu i devótnosti, protimluvů i sebevědomých prohlášení. V Redutě, studiovém prostoru Národního divadla Brno, vznikl obrázek, který ale nesází pouze na fakt, že zachycená ambivalence je místy hodně k smíchu.
Svět populární hudby máme podvědomě a oprávněně spojený s velkou dávkou vizuálního kýče, myšlenkového nevkusu, písničkové plytkosti a politikaření často až doslovného. A právě ono neustálé spojení a prorůstání světa tuzemských mocipánů z veřejného i zábavního života tematizuje inscenace Národního divadla Brno ponejvíce. Holiček jako autor divácky oblíbených projektů Černá labuť a Kmeny tak nyní završil svoji volnou inscenační trilogii, věnovanou (tady československé) společnosti v proměnách času.
V centru pozornosti divadelního týmu se ocitla druhdy mimořádně oblíbená anketa Čechoslováků Zlatý a později Český slavík. Právě v proslovech jejích laureátů se bizarně zračí nejen hudební (ne)vkus tuzemských mas, ale paradoxně také přemety doby i jejích reprezentantů. Toto až samovolné demaskování Holiček rok po roku doslova odkrokoval. Začíná v roce 1966, tedy čtyři léta po vyhlášení ankety, a jde se až do současnosti. Divadelně je to prosté a někdy až příliš stereotypní. V centru většinou potemnělého jeviště stojí řečnický pultík. Na horizontu za ním se v rychlém sledu promítají letopočty. A právě sem přibíhá a tady se střídá sextet herců, kostýmovaných jednotně do černých smokingů, se zabílenými tvářemi i vlasy. Jsou vlastně uniformní i lehce zaměnitelní. Ani proto není třeba v této okázale kolektivní záležitosti vyzdvihovat individuální výkon. Všichni hrají se stejnou vervou.
RECENZE: Pýcha osamělosti. Když se dělá z Pithartova textu divadlo |
S herci Holiček pracuje metodou řízené improvizace, což tady mimo jiné znamená, že je na nich, jak moc se rozhodnou zpřítomňovat svého hrdinu. Místy tady sice probleskne hlasová či gestická imitace, která ovšem není základem hereckého projevu. Divák i tak pozná, že od blyštivé zlatoslavičí show odskakujeme do Národního divadla při antichartě (správně zde později zazní jedna z mála omluvných reflexí Evy Pilarové), na Staromák při příjezdu olympioniků či na pohřeb zavražděného kmotra Mrázka, kde Michal David zanotoval hit Pár přátel stačí mít. Jakešův projev s hodnou holkou Zagorovou či Paroubkův nabobský dotaz Kdo z vás to má? jsou už dávno ústní lidovou slovesností. Letošní proslov Miloše Zemana ve Španělském sále Pražského hradu při jubilejním rozdávání státních cen nejen na kulturním poli se jeví jako logickou tečkou. A do toho všeho se samozřejmě opakovaně děkuje a zamýšlí Bůh, tedy, pardon, vlastně Gott.
Tomuto zábavnému kaleidoskopu je možno vytknout jistou formální monotónnost neustále stejných nástupů z portálů na jeviště. Jistou scénickou jednotvárnost podporuje chronologické, avšak i mechanické odpočítávání přehlížených roků. Částečnou nápravu obstará v závěru barevné svícení a divácké karaoke s písní Je těžké brát věci, tak jaké jsou… tedy nikoliv smířlivým, ale finálním groteskním šklebem inscenátorů. Je jasné, že v krátké inscenaci není prostor na skutečnou diskotéku, a tak velmi vhodně a správně zvukovou výbavu obstarává „jen“ refrénovitě opakovaný a bizarně rozložený nápěv songu Ta naše písnička česká a taky pár názvuků známých hitů vtipně prorůstajících do řeči samotných interpretů, jejichž slova se jim zavrtávají do jejich sladkého popíku. Zajímavé je, že Holiček okatě nemoralizuje ani nikoho nepranýřuje. Ani nemusí. Groteskně panoptikální, a tedy žánr večera vymezující jsou tyto střípky samy o sobě, i když tady jsou zesílené teatrálním hudrováním oněch šesti černých kabaretiérů. Sdělení zhruba sedmdesátiminutové inscenace je pro všechny generace srozumitelné. Jsou všechny předváděné oficiality a bizarní společenské diskohrátky jenom nevinná všelidová bžunda? Neměli bychom při poslouchání hitů, které nás hřejí u srdíčka, občas pomyslet i na něco víc, než že chceme žít nonstop? Změnilo se od šedesátek vůbec něco na koexistenci světa umělců a politiků? Nejen pro vlastní zábavnost, ale možná právě pro tyto skryté otázky je Holičkova inscenace ponejvíce zajímavá a důležitá. Není totiž jen očekávatelným a laciným divadelním bulvárem, i když by tomu snesený slovní materiál napovídal.
Braňo Holiček a kol.: Roky a kroky Režie: Braňo Holiček Scéna: Nikola Tempír Národní divadlo Brno, |
