RECENZE: Samorost a jeho klon. Antonín Kratochvíl má v dokumentu o čem vyprávět

Dvě věci jsou v dokumentu Andrey Sedláčkové naprosto fascinující: nezaměnitelné fotografie Antonína Kratochvíla a jeho podoba se synem Michaelem. Snímky Antonína Kratochvíla zachycují převážně místa bolesti a utrpení, válečné konflikty nebo pozůstatky po černobylské katastrofě; jdou až k jádru, neuhýbají pohledem, zároveň se ale dokážou dívat i mimo hlavní osu a zobrazit esenci události skrze odzbrojující detail.

A jeho podoba se synem je taková, že může v úvodu dokumentu Michaela směle představit jako svůj klon. Je to samozřejmě nadsázka, Michael Kratochvíl je svébytná osobnost s vlastní životní cestou, ale i v tom se vlastně svému otci podobá. Na první pohled a poslech však zaujmou zjevnější znaky: Michael jako Antonín nejen vypadá, ale má i stejnou dikci nebo chůzi. Kromě toho, že je snímek Andrey Sedláčkové cenný jako filmový dokument, jde také o význačný příspěvek do debaty o významu genů či naopak výchovy pro vývoj lidské osobnosti: otec a syn se totiž poprvé setkali, až když bylo Michaelovi devatenáct let. Do té doby Michael Antonína nejen neznal, ale dokonce si dlouho myslel, že je jeho otec mrtvý.

Cizinecká legie i fotografie celebrit

Podivuhodný příběh otce a syna, kteří se i tak dokázali sblížit a najít k sobě cestu skrze společnou práci, nabízí originální perspektivu pro portrét jednoho z nejvýznamnějších světových fotografů, o nějž tu pochopitelně především jde.

Kratochvílův příběh zrcadlí bouřlivé dějiny českého 20. století – od raného dětství stráveného s rodiči ve vyhnanství pracovního tábora ve Vinoři, přes „třídní boj“ zuřící v pražském činžáku a tajné zprávy, které o Antonínovi už coby o adolescentovi sbírala policie, po jeho rozhodnutí opustit vlast i přesto, že tu měl manželku a nenarozeného syna. A připomíná neméně bouřlivý vývoj ve světě: od zocelujícího pobytu v utečeneckém táboře v rakouském Traiskirchenu přes pobyt ve Švédsku, kde mladý dobrodruh skončil za mřížemi, drsnou službu ve francouzské cizinecké legii, z níž nakonec uprchl, až konečně po nalezení životního a tvůrčího naplnění v reportážní fotografii z válečných konfliktů. Tomuto zacílení ale předcházel ještě významný umělecký vývoj – studium na prestižní škole v Amsterodamu a po přesunu do USA celá intenzivní kariéra vyhledávaného fotografa osobností showbyznysu.

Antonín Kratochvíl má o čem vyprávět, ale jeho syn Michael také: jeho postřehy a vhledy otcovu osobnost představují v jiném světle a poněkud relativizují Antonínovu drsňáckou stylizaci. A také se ukazuje, že zatímco Antonín Kratochvíl jako umělec nedělá kompromisy, v osobním životě je mnohem méně jistý a sebevědomý. Sám Antoním Kratochvíl nakonec klade svou tvorbu a své vztahy na misky vah, a to (alespoň v tu chvíli) s celkem jednoznačným výsledkem.

Poněkud rozpačitý je dokument snad jen v pasáži věnované nepříjemnému tématu obvinění Antonína Kratochvíla ze sexuálního obtěžování, které se objevilo před dvěma lety a kvůli němuž fotograf opustil slavnou agenturu Sedm, kterou kdysi spoluzakládal. Jako obvykle v takových případech se tu závěr činí obtížně, jakkoli silně mohou promlouvat sympatie. Nicméně ani v jiných záležitostech není cílem dokumentu dobrat se pevných faktů – spíše ukázat, jak sám protagonista vzlety a pády ve svém životě reflektuje. I to jej činí nenapodobitelnou osobností.