29. listopadu 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Sbohem, děcáku. Přehlídka pastí, které číhají na děti z dětských domovů

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Lukáš. Jeden ze tří hrdinů dokumentu Sbohem, děcáku. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lukáš. Jeden ze tří hrdinů dokumentu Sbohem, děcáku. | foto: ArtCam

PRAHA Dokumentární film Hany Ludvíkové Muchové Sbohem, děcáku spojuje tři intimní výpovědi mladých lidí ve zneklidňující obžalobu systému ústavní péče.

Metoda časosběrného dokumentu jako by často sama o sobě přinášela strhující dramata. Samozřejmě je k tomu nutný cit pro volbu protagonistů a potom letitá poctivost při sledování jejich osudů. Dokumentaristka Hana Ludvíková Muchová (* 1983) se hrdinům svého filmu věnovala prozatím čtyři roky – a výsledek, který je od minulého týdne k vidění v kinech, je rozhodně působivý.

Na počátku jsou tři „děti“, Lukáš, Jarda a Irena, které se nemohou dočkat, až jim bude osmnáct a opustí brány dětského domova v Ústí nad Labem, třeba i za cenu toho, že nedokončí střední školu. Lukáš se chce prosadit jako hiphoper, Simona je rozhodnutá podstoupit změnu pohlaví, Jarda chce mít velkou rodinu.

V mnohém jsou rozdílní, ale pro všechny platí, že jde o kultivované, příjemné mladé lidi, kteří mají svá trápení, ale přesto do dospělého života vstupují vesměs s optimismem. Na jedné straně tak vlastně dokument svědčí o relativní kvalitě ústavní péče: „děcák“ se o své svěřence postaral co do hmotného zabezpečení a vychoval z nich slušné osmnáctileté občany. O to krutější a pokrytečtější ale potom je chování společnosti, která se o tyto „děti“ poté, co opustí ústav, přestane zajímat a ponechá je vlastnímu osudu. Jak také v dokumentu zazní, nepřizná jim přitom ani právo změnit názor: i kdyby se totiž chtěly pod křídla dětského domova ještě vrátit a dál studovat, není to možné.

Na teenagery, jejichž vrstevníci často nemusejí řešit prakticky žádné existenční problémy, se rázem navalí extrémní zátěž. Vedle hmotných starostí se všichni musejí vypořádat také s otázkou romské identity – Lukáš a Irena pocházejí z romských rodin, k nimž si hledají cestu, a Jarda si najde romskou partnerku. Cesta k vlastním kořenům je často stejně bolestná jako nové pokusy o naplnění touhy někam patřit.

Tři účinkující sice ještě nedávají dohromady reprezentativní vzorek, ale patrně nebude náhoda například to, že krátce po opuštění chráněného prostředí dětského domova všichni tři počnou potomka (s různou mírou zodpovědnosti a různým pokračováním). Osudy Lukáše, Jardy a Ireny představují doslova přehlídku pastí, do nichž se člověk po opuštění dětského domova může dostat – přičemž velká část těchto pastí je bolestně předvídatelná. A nejsou to naivní mladí lidé bez zkušeností, ale okolní společnost, která tyto pasti nechává sklapnout.

Dokument Sbohem, děcáku ovšem není jen statistický souhrn, především je to vnímavý portrét tří výrazných osobností, jejichž osudy stojí za pozornost. Dokumentaristka ostatně zdůrazňuje i své osobní angažmá – s protagonisty se znala dříve, než se rozhodla o nich natočit film. V každém případě je dobře, že to udělala. Přijde-li pokračování, věřme, že nabídne radostnější svědectví.

Sbohem, děcáku

Námět, scénář, režie: Hana Ludvíková Muchová

Dramaturgická spolupráce: Vít Janeček

Premiéra 23. 11. 2017

  • 0Diskuse
Marcel Kabát

Autor

Marcel Kabátmarcel.kabat@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz