Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Schémata soužití. Druhá kniha Jóko Tawadové je spíše zklamáním

Kultura

  15:00
PRAHA - Název té knihy zní trochu pohádkově. Čtenáři mohou naskakovat obrazy jako z animovaného seriálu o těch dvou, co „potkali se u Kolína“. Jenže v případě Jóko Tawadové jde o něco úplně jiného.

Jóko Tawadová - Vzpomínky ledního medvěda. foto: DYBBUK

Tawadová, ročník 1960, je původem Japonka, rodačka z Tokia. Žije ovšem už přes tři dekády v Evropě, v Německu. To jsou dva kontinenty, dvě různé historické zkušenosti, odlišná logika myšlení, odlišné gramatiky. Tohle všechno – ta různorodost, proměnlivost ve vyměřování světa – sehrálo svou roli už v první autorčině knize, jež vyšla česky, v dystopické novele Emisar (2019). 

Hlavním hrdinou je tady kluk jménem Mumei čili Bezejmenný. A jde to s ním od desíti k pěti: nejdřív se mu rozpadá tělo, pak mizí i vědomí. Vlastně jako v trilogii Samuela Becketta Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný. Podobně v kulisách toho příběhu, kde se lidem během života spontánně mění pohlaví a mladí chřadnou a blednou, zatímco starší jsou i ve sto jedenácti nehorázně fit. Tawadová je prostě vypravěčkou z pomezí, ze švu, kde se slovo stává tělem (a tělo pouhým slovem), kde se realita mění ve fikci (a fikce doráží na brány skutečnosti), kde se zastavuje čas a zamlžuje prostor. Kde jeden neví, jestli ho ten druhý náhodou jenom nepíše – a naopak.

Na lopatky!

Ve Vzpomínkách ledního medvěda, které se dají žánrově popsat možná jako specifická bajka – postmoderně hravá, ovšem i úzkostně, existenciálně deformovaná –, má hlavní slovo titulní savec, navlečený v hebkém bílém kožichu. Přesněji tři generace medvědů: babička (nadějná spisovatelka vlastní biografie), matka (cirkusová hvězda) a syn (zajatec v zoologické zahradě).

 Matka prokáže nevšední literární talent a stane se bestselleristkou, dcera fatálně propadne dechberoucímu číslu zvanému „polibek smrti“ a syn žije vlastně proto, aby se replikoval v obrazech, které těší různé lidské typy. Zvíře je u Tawadové napojené na člověka úplně přirozeně, jako by se nechumelilo: medvěd myslí jako člověk, má emoce jako člověk, píše jako člověk, mluví jako člověk. Jenže nikdy není úplně člověkem.

Ta zmutovaná bajka ukazuje spíš, co je člověk zač: jaký je morální slaboch, zoufalec hnaný neodvratnou chutí na agresi, válku. Jak lže a krade. Jak má za to, že zločin mu projde bez trestu. A jedno, je-li v kalendáři těsně po druhé válce, nebo současnost, jedno, je-li medvěd doma v Rusku, v NDR, nebo v Kanadě, v socialismu, či kapitalismu, jedno, je-li příběh vyprávěný z pohledu lidského, anebo zvířecího, ženského, či mužského. 

Jedno je to proto, že Tawadová dává řeči vždycky tutéž magickou sílu, sílu zrcadla anebo šému, který oživí golema: „Můj život bude probíhat přesně tak, jak jsem to písemně zaznamenala.“ Slovo má sílu tvořit. Proměnlivé hráče na rozostřeném poli, kde pískají jednou filozof, jindy sociolog s psychologem, anebo jazykovědec. Ale vždycky s jasným vzkazem: Člověk je v jádru zvíře. A zvíře může někdy povalit člověka na lopatky.

Rozvinout, ořezat

V tom románu je řada podnětných pasáží, básnických obrazů, myšlenek, které dlouho rotují v mozku. Jenže je to zároveň vyprávění, které postupně ztrácí grády, vadne, chřadne, hasne. První část má elánu na rozdávání, druhá tuhne v načrtnutých vzorcích a ta finální je skoro zbytná.

V první části putuje medvědice mezi kontinenty, společnostmi, jazyky, v té druhé a třetí už jen trpně setrvává na místě. Nejde o vývojový příběh, i když rodová linie nám sugeruje opak; jde o návratná, trochu posunutá schémata. Schémata soužití: člověka s nižším vývojovým druhem, ale možná víc člověka se sebou samým. Kdyby autorka rozvinula první třetinu vyprávění a ty zbývající části ořezala na minimum nebo rovnou vypustila, měl by ten příběh rozhodně víc síly. Třeba jako novela Jízlivá potměšilost žití (2017), kde Jiří Kratochvil svěřuje všechnu moc do pracek králíka.

Vzpomínky ledního medvěda jsou přeložené z němčiny, Emisar z japonštiny. Pokud by jazyk ovlivňoval strukturu příběhu a povahu vyprávění, pak vede v tomto případě Východ nad Západem jedna nula. Jóko Tawadová byla s prvotinou v češtině jasný objev, s druhotinou je spíš zklamání. Takže do třetice?

Jóko Tawadová: Vzpomínky ledního medvěda

Překlad Michaela Škultéty Dybbuk, Praha 2020, 208 s.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!