22. září 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Sen v červeném domě. Křehká krajina dětství a studnice nápadů

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Inscenace Sen v červeném domě (2018). Režie: Skutr. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Inscenace Sen v červeném domě (2018). Režie: Skutr. | foto: Divadlo v Dlouhé

PRAHA Sen v červeném domě je po loňském nastudování Čechovova Racka druhou inscenací režijního dua Skutr v jejich prvém stálém působišti Divadle v Dlouhé. Možná ale právě on měl být vstupním titulem – neboť zdejšímu divákovi pregnantněji představuje osobitou poetiku zmíněné dvojice.

Sen v červeném domě je autorskou inscenací, která vedle nejrůznějších literárních inspirací čerpá především z materiálu, který při přípravě přinesli sami protagonisté Jan Meduna, Pavel Neškudla, Marie Poulová, Ondřej Rychlý, Klára Sedláčková-Oltová, Tomáš Turek, Jan Vondráček a Magdalena Zimová. Herci na začátku inscenace postávají před dveřmi do velkého proskleného pokoje (anebo také lesa), který vyplňuje celý prostor scény.

Po vstupu foukají do velkých píšťal a se slovy „až se narodím...“ v sobě vyvolávají zážitky či představy, které se vážou k jejich dětství. Tyto evokace vytvářejí příběhy, jež se v průběhu večera proplétají, budujíce tak jakousi krajinu dětství či mládí zúčastněných. Krajinu, jejímž prostřednictvím víc a víc poznávají svět – až z ní v závěru odcházejí do „dospělosti“.

Inscenace Sen v červeném domě (2018). Režie: Skutr.
Inscenace Sen v červeném domě (2018). Režie: Skutr.

Zatím spíš jen příslib nového směřování

Inscenace má křehký, poetický ráz. Evokace jsou ponejvíce mladistvě rozdychtěné, (směšně) naivní, až jakoby jalové, proniká však do nich i smutek, ba tragika. Jan Meduna například vzpomíná na plyšového medvěda, se kterým je mu těžko se v dospělosti rozloučit, Ondřej Rychlý na prvou lásku z konzervatoře, Tomáš Turek na zemřelého dědu.

Bohužel, materiál – i přes snahu sdělit cosi podstatnějšího o „ztraceném dětství“ – o tom, co si v sobě napořád neseme, nepřekračuje rámec pouhé banality. Tvůrcům se nedaří sdělení vtisknout větší přesah, a inscenace tak ve výsledku postrádá obsahový (myšlenkový) fundament, který by jí dával potřebný tah a šťávu. Její výpověď je řídká.

Jde o problém, který má v dnešním českém divadle obecnější platnost: týká se inscenací, jež vznikají bez pevné (pevnější) textové předlohy vlastně na „zelené louce“ a u nichž inscenátoři často spoléhají na to, že se jim z porůznu sesbíraného materiálu podaří přece jen něco podstatnějšího vykřesat.

Sen v červeném domě nicméně v posledku – jakž takž – drží imaginace režijního tandemu. Síla jejich scénických nápadů. Ať už jde třeba o Neškudlovo létání vzduchem, kdy jakožto TV boy snově vstupuje škvírou v televizoru, aby ho opravil, či postupné zatemňování prostoru pomocí velkých desek, z něhož postavy (herci) nakonec prchají propadlem, ze kterého stoupá dým. Stěžejní roli při budování tajemné a nostalgické atmosféry sehrává zvuková stopa inscenace – hudba Jana Vondráčka, sestávající tu z úryvků písní (hraných naživo), tu jen z letmého zaznění hudebních nástrojů. Právě hudba nám nejvíc připomene inscenaci, k níž má Sen v červeném domě svým způsobem blízko – proslulou Sestru úzkost (1995) části zdejšího souboru, vzniklou v jejich někdejším působišti v Dejvickém divadle.

Sen v červeném domě je, podobně jako Racek, zatím spíš jen příslibem nového směřování divadla, vedoucího z prověřených kolejí. Můžeme být zvědaví, co tomuto úsilí řeknou věrní diváci Divadla v Dlouhé.

Skutr a kol.: Sen v červeném domě

Režie: Skutr

Scéna: Jakub Kopecký

Kostýmy: Simona Rybáková

Hudba: Ivan Jan Vondráček

Divadlo v Dlouhé, premiéra 11. 9.

Martin J. Švejda, divadelní kritik
  • 0Diskuse