3. února 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Shakespearovo Něco za něco se v podání polského režiséra s divákem nemazlí

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Obhájkyně ženské nepokořenosti. Tereza Dočkalová jako Isabela smýkaná chtíčem a... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Obhájkyně ženské nepokořenosti. Tereza Dočkalová jako Isabela smýkaná chtíčem a... | foto: DIVADLO POD PALMOVKOU

PRAHA Shakespearova hra Něco za něco končí v podání polského režiséra a provokatéra Jana Klaty dravě agresivní scénou. Divadlo pod Palmovkou se vydalo na dráhu politického divadla.

Pojem idea se dnes při analýze uměleckého díla už téměř nepoužívá, nahradilo jej téma. Samozřejmě by šlo nahlédnout novou premiéru Divadla pod Palmovkou i zorným úhlem tématu a pokusit se jím pojmenovat podobu inscenace Shakespearovy hry Measure for measure, která se u nás hrává pod různými názvy: Veta za vetu či Půjčka za oplátku. V Libni ji hrají v překladu Martina Hilského jako Něco za něco.

Je to hra svrchovaně a výsostně politická, která skvěle propojuje žánry a zcela odlišná prostředí, bravurně a barvitě střídá motivické linie, aby v jejich tématech znovu a znovu kladla nejrůznější politické otázky – správou státu počínaje a korupcí konče. Jan Klata, polský režisér evropského jména a pověsti, jenž v Divadle pod Palmovkou Shakespearův text inscenoval, což je samozřejmě divadelní událost, z těchto témat zvolil ústřední situaci a z ní vyplývající příběh.

Kníže, jenž řadu let nechával ve státě volný průběh všem mravním nepravostem, oznámí, že odjíždí, a pověří bezúhonného a počestného Angela, aby pevnou a přísnou rukou zavedl pořádek. Jenže: v okamžiku, kdy přijde prosit krásná Isabela za svého bratra Claudia, jenž má být popraven za svedení nevinné dívky, Angelo podlehne její ctnosti a nabídne jí něco za něco. Bude-li mu Isabela po vůli, nepopraví jejího bratra.

Angelo a Isabela

Klatova radikální a razantní úprava Shakesperova textu odstraňuje všechny postavy a postavičky, jež zpodobují hemžení a počínání nižších a nejnižších vrstev a jsou nositeli těch četných motivických linií. Na černé minimalistické prázdné scéně se hraje především a vlastně jenom o příběhu Angela a Isabely, všechny ostatní postavy jen dotvářejí podivnou atmosféru nemilosrdného honu na sexuálně-erotické potěšení, jejž ze své mocenské pozice rozpoutal Angelo.

Toto pojetí dává příležitost Tereze Dočkalové jako Isabele, aby netradičně a zajímavě hrála racionální, logickou, rétoricky zdatnou obhájkyni ženské nepokořenosti. Je střízlivá, věcná, až chladná, vědoma si své důstojnosti, nevystupuje jako nevinná oběť vzbuzující soucit, ale jako sebevědomá bytost, která odmítá zásadně učinit svou ženskost předmětem obchodu něco za něco. Tady se rodí naléhavě ono aktivní, až aktivistické divadlo idejí, neboť takto se vysouvá do popředí řada rozumových pojmů jako vůdčích principů myšlení a jednání.

Kdyby u nás neměl termín ideologie tak pejorativní význam, tak bych jej v tomto případě použil. Neboť výkon Terezy Dočkalové je vskutku hereckým přesvědčivým ztvárněním jisté soustavy názorů, postojů, hodnot a idejí s politickou funkcí, jež vyjadřují apologeticky a ofenzivně určitou myšlenku. Není těžké najít za tímto pojetím současné hnutí Me Too, ale nabízejí se při této pevnosti ideového postoje – jež může hraničit s rigiditou – i jiné možnosti interpretace. Ale i tak je třeba ocenit podobu herectví, které zapojuje i tělesnost jako prostředek sdělení.

Obdobně Angelo Jana Teplého se po rozhovoru s Isabelou – tato situace je mimochodem v představení jedna z nejpůsobivějších – vnitřním monologem vyrovnává s dojmem, jejž z Isabely měl. A tento monolog vede v téže komplexnosti, v níž tělo, tělovost, tělesnost je zdrojem a prostředkem vyprávění o sobě i o světě. Koneckonců jediná stopa, jež zůstává v inscenaci po Shakespearově bohatém líčení života nejnižších vrstev, je transvestita Tomáše Dianišky, jenž svým tancem ve zkratce charakterizuje ten bizarně vychýlený chod světa.

Být všude a u všeho

V tomto kontextu přisuzuje inscenace velkou roli hudbě. Drtivá většina vstupů především hlavních postav na jeviště je provázena hudbou. Vybral ji sám režisér a zpívané části, které jsou otištěny v programu, jsou v tomtéž duchu jako text z písně Madonny na první straně programu: Nešťastný je člověk, jehož potěšení záleží na svolení druhého.

Ale divadelní smysl té hudby je jinde. Je svým způsobem slavnostním entrée, vstupem významné postavy, ale navíc: svým rytmem a zvukem jako by určovala její bytí. Přichází-li poprvé Kníže Jana Vlasáka na hudbu, jejíž proud je občas násilně přerušen podivným zvukem a kníže sebou vždycky trhne a málem ztratí rovnováhu, je to jistá tělesná výpověď o této postavě. Ostatně Jan Vlasák hraje svého Knížete v tomto duchu věrném Shakespearovi – totálně selhal jako vládce, ale zůstává v přestrojení za mnicha ve svém knížectví, aby dál hrál své hry manipulující s lidmi, nenápadný a přitom pohotový být všude a u všeho, jako by byl a přitom nebyl.

Na závěr ovšem přijde jeho velká proměna. Poté, co mravnost byla obhájena a všechny ženy dostaly své muže, sice v dosti disharmonické podobě, jež není vzdálena vězení, zůstává Kníže sám s Isabelou. Vysloví jí svůj obdiv, ale pak začne svlékat svůj groteskní slavnostní kostým, zůstává obnažen jen ve spodkách a na druhé straně jeviště uvolněně a samolibě ulehne k modelu penisu a začne si s ním hrát, možná masturbovat. Přitom se dívá na Isabelu, která stojí, mlčí a její tvář zračí rozporuplné pocity. Isabela v podstatě vyhrává, ale její obličej a především hlas vyjadřují marnost a za sugestivní spoluúčasti hudby se uskutečňuje divadelní obraz, jehož výpověď je otevřená. Má to její něco za něco smysl?

Je to drsné, až drastické, dravě atakující a agresivní, ale je to opravdu divadelní obraz; není to deklarovaná idea, ideové prohlášení. Což je nebezpečí, které v sobě takto vypjaté ideové divadlo vždycky skrývá. Ani Shakespeare s Janem Klatou se mu nevyhnuli. Upřímně řečeno: už ta Klatova cílevědomá úprava znamenitého Shakespearova textu svým zjednodušením k tomu dává předpoklady.

William Shakespeare: Něco za něco

Režie a úprava textu: Jan Klata

Překlad: Martin Hilský

Výprava: Justyna Łagowská

Choreografie: Maćko Prusak

Divadlo pod Palmovkou, Praha, premiéra 27. 1.

Jan Císař, teatrolog
  • 0Diskuse